• Vítejte na stránkách naší farnosti!

  • Farní kostel Nejsvětější Trojice v Bohuslavicích

  • Filiální kostel sv. Urbana v Závadě

  • Filiální kostel sv. Jana Křtitele v Bělé

Copyright 2019 - Římskokatolická farnost Bohuslavice u Hlučína

Vítejte na stránkách naší farnosti

Slovo k adventu 2019

Před několika dny nám vstupem do adventu začal nový liturgický rok, a já se nemohu neohlížet za tím uplynulým, který jsme v naší farnosti prožili výrazným způsobem ve jménu oslav stoletého trvání bohuslavické farnosti. Zdařily se mnohé akce, duchovní programy, poutě či výlety. Poslední tečkou za oslavami bude almanach, který jsme k našemu farnímu jubileu připravili a který spatří světlo světa (vlivem komplikací a stálého přísunu nových informací nakonec až) začátkem příštího kalendářního roku.

Koneckonců není nejpodstatnější, co a jak jsme prožili, kde jsme byli, co se nám líbilo či nelíbilo, oč jsme se obohatili, na čem jsme spolupracovali… To je nutný předpoklad: musíme vycházet z nějaké prožité skutečnosti. Ale rozhodující nakonec je, co z toho v nás přetrvává a jak to umíme zapojit do denního života. V této souvislosti se mi připomíná jeden citát s tímtéž důrazem: „Život je z 10% to, co se mi stane a 90% to, jak na to reaguji.“ (John C. Maxwell) Oslavy farnosti v nás měly povzbudit to, co hodláme rozvíjet takříkajíc za pochodu, v přetrvávající životní realitě.

Snad je právě advent vhodnou příležitostí si to uvědomit: můžeme v jeho průběhu vždycky vzpomínat na to, jaké to bylo tenkrát, když se narodil Ježíš; můžeme vzpomínat, jaké to bylo tenkrát, když jsme šli jako malé děti na půlnoční; můžeme vzpomínat, co jsme prožili při té či oné církevní, rodinné, společenské události… Ale nebude-li nás zajímat, co to znamená teď pro nás, zůstanou z toho všeho jen vágní a brzy se rozplynuvší vzpomínky bez vlivného účinku na náš život. Reálný církevní advent je naopak prožívaným očekáváním příchodu Toho, který byl, je, bude, zůstává navěky a pro nás a naši záchranu se z lásky stal i lidským tvorem, blízkým tak každému z nás.

Kéž vaše větší či menší prožitky účinně inspirují a přetvářejí realitu vaší každodennosti! Kéž je pro vás i letošní advent jedním z dalších krůčků k pochopení bezbřehé a zároveň zcela osobní a konkrétní Boží blízkosti!

P. Vojtěch Janšta, administrátor bohuslavické farnosti

 

 

Homilie o 31. neděli v mezidobí – k palčivým aktualitám v církvi

Sestry a bratři!

Mnozí dospělí mají rádi pohádky, ponejvíce proto, že to v nich vždycky dobře dopadne. Všichni bychom si jistě přáli, aby i ty naše příběhy psané životem končily po všech dramatech a složitostech vždycky jako v pohádce. Dnešní evangelium o Zacheovi působí vskutku jako pohádkově líbivý příběh: Ježíš zavolá na hříšného celníka, ten rychle seskočí, uhostí Ježíše ve svém domě, obrátí se, slíbí nápravu, a je zde happyend! Jistě, láskyplné Boží působení skutečně koná zázraky a přivádí bezpočet lidí ke štěstí. Nicméně tak růžově jednoduché vyústění tenhle příběh rozhodně neměl. Je potřeba si všimnout jedné věty, kterou evangelista uvádí ve spádu děje jakoby mimochodem: „Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: ‘Vešel jako host k hříšníkovi!‘“ Tato nelibost všech okolostojících nás upomíná na Ježíšovo časté jednání, že totiž stoloval s celníky a hříšníky v jejich domech. Každý pravověrný Žid těmito veřejnými zvrhlíky a odpadlíky pohrdal a stranil se jich. Ježíš tedy prováděl něco neslýchaného, pohoršlivého a neobhajitelného, co spolu s dalšími jeho novotami vzbuzovalo nenávist farizeů a vedlo k jeho odmítnutí a v důsledku ke smrti. Jenže Ježíš takhle riskoval proto, aby „zachránil, co zahynulo“. Tento jeho důsledný postoj našel svůj vrchol na kříži, který byl obrovským rizikem: rizikem ztráty všech příznivců, odvratu a pohoršení učedníků, pro které byl odsouzený a ukřižovaný Mesiáš povýtce nestravitelným soustem. Ježíš takto riskoval všechno, svůj život, své dílo a působení, aby vykoupil celý svět, aby každičkého člověka vysvobodil ze spárů zla!

A v tomto riskantním podnikání pokračuje Kristus Pán v církvi po všechny časy. Každý z nás je více či méně Zacheus, kterého Pán vybízí, aby uposlechnul jeho volání: „Pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.“ Pojď dolů z toho místa, kde hledáš štěstí, řešení životních situací a způsoby překonání překážek, kde hledáš smysl života a sílu pro něj, kde hledáš Boha a lásku… Na každého hříšníka takto Ježíš v církvi volá, aby jej mohl navštívit, jemu odpustit a proměnit a posílit jej na cestu životem.

Číst dál: Homilie o 31. neděli v mezidobí – k palčivým aktualitám v církvi

Jaké byly oslavy 100 let farnosti

Dekretem olomouckého arcibiskupa kardinála Lva Skrbenského z 1. září 1919 byla bohuslavická lokální kooperatura povýšena na farnost. Co to znamenalo pro obce Bohuslavice, Bělou a Závadu? Především to, že se zmenšil veliký obvod dolnobenešovské farnosti, byl ustanoven první bohuslavický farář P. Karel Plaček a kostel Nejsvětější Trojice se stal farním kostelem. Následně byla postavena nová farní budova. Později přešla pole na bohuslavickém katastru patřící benešovské farnosti do vlastnictví farnosti bohuslavické. Duchovní správa byla bližší, jednodušší, efektivnější. To všechno je ovšem pouze vnější rámec. Farnost je především jakousi živou buňkou církve, kde se předává, odehrává a upevňuje duchovní život věřících ve společenství církve. Letos tedy uplynulo 100 let od vzniku naší farnosti. Takové výročí se samozřejmě sluší oslavit. Záměrem těchto celoročních oslav však nebyla jen nějaká historická připomínka spojená s běžným lidovým veselím. Byla to příležitost, jak vyzdvihnout a upevnit právě to, co za celých sto let činilo farnost podstatně farností, tedy jak oslavit a posílit Boží přítomnost mezi námi a v každém z nás modlitebním, kulturním i společenským sdílením a setkáváním. Za tímto účelem vzniklo široké modlitební společenství farníků, kteří se společně i soukromě modlí za růst víry v naší farnosti, uskutečnily se různé poutě (Hrabyň, Hostýn, Opava, Svatá země) a smírčí a kající pobožnost, proběhlo udílení svátosti biřmování 60 farníkům, byly nabídnuty výstavy (Matka Tereza, Anenské slavnosti), koncerty a výlety, proběhla velikonoční dílna pro děti, ve farním kostele byla zřízena vzpomínková místnost mapující život farnosti v minulosti i současnosti apod.

Číst dál: Jaké byly oslavy 100 let farnosti

Promluva ze mše svaté o slavnosti 100. výročí farnosti

  1. neděle v mezidobí C

Sestry a bratři!

Nepamatuji si, že bych kdy byl účasten oslavy 100. narozenin. Na devadesátinách i pětadevadesátinách už jsem měl tu čest být… Nejspíš někteří z vás však takovou vpravdě kulatou oslavu zažili. Takto vysoký věk vzbuzuje obdiv a úctu. Nicméně dotyční věkovití oslavenci častokrát naše pozitivní pohledy a pocity nesdílejí – spíše prohlašují, že už není co slavit, že se sotva vlečou, jíst už jim nechutná, dlouho že už tady nebudou, je zbytečné utrácet za velkou oslavu, to ať se za něj raději všichni pomodlí a někdy přijdou na návštěvu, ať si mohou spolu v klidu popovídat. My dneska slavíme 100 let farnosti a tyto odmítavé pocity patrně nesdílíme – vždyť to má být radostná oslava, nikoli poslední velké setkání před pohřbem. I takový příběh se ovšem vypráví, jak jeden farář, zklamaný a bezradný ze své skomírající farnosti a z netečných farníků, vyhlásil pohřeb farnosti – na konkrétní den a hodinu. Samozřejmě se v daný čas shromáždili zvědaví farníci, aby viděli, co se bude odehrávat. Byl otevřený kostel a vpředu stále rakev, jako obvykle při pohřbu. Farníci se nedočkavě řadili do fronty, aby zjistili, kdo v té rakvi leží. Když pak se podívali, odcházeli zamyšlení z kostela. V rakvi nebylo nic, jen veliké zrcadlo, takže každý, kdo se do rakve podíval, uviděl sám sebe. Každý z farníků měl podíl na úhynu farnosti. Tohle však přeci nemůže být náš případ, neplánujeme, že farnost brzy pohřbíme, ani to tak nechceme a necítíme. Co tedy vlastně dnes slavíme a proč jsme se sešli k této události 100. výročí farnosti?

Číst dál: Promluva ze mše svaté o slavnosti 100. výročí farnosti

f t g m

Smartlook