Vítejte na stránkách naší farnosti

Homilie o 31. neděli v mezidobí – k palčivým aktualitám v církvi

Sestry a bratři!

Mnozí dospělí mají rádi pohádky, ponejvíce proto, že to v nich vždycky dobře dopadne. Všichni bychom si jistě přáli, aby i ty naše příběhy psané životem končily po všech dramatech a složitostech vždycky jako v pohádce. Dnešní evangelium o Zacheovi působí vskutku jako pohádkově líbivý příběh: Ježíš zavolá na hříšného celníka, ten rychle seskočí, uhostí Ježíše ve svém domě, obrátí se, slíbí nápravu, a je zde happyend! Jistě, láskyplné Boží působení skutečně koná zázraky a přivádí bezpočet lidí ke štěstí. Nicméně tak růžově jednoduché vyústění tenhle příběh rozhodně neměl. Je potřeba si všimnout jedné věty, kterou evangelista uvádí ve spádu děje jakoby mimochodem: „Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: ‘Vešel jako host k hříšníkovi!‘“ Tato nelibost všech okolostojících nás upomíná na Ježíšovo časté jednání, že totiž stoloval s celníky a hříšníky v jejich domech. Každý pravověrný Žid těmito veřejnými zvrhlíky a odpadlíky pohrdal a stranil se jich. Ježíš tedy prováděl něco neslýchaného, pohoršlivého a neobhajitelného, co spolu s dalšími jeho novotami vzbuzovalo nenávist farizeů a vedlo k jeho odmítnutí a v důsledku ke smrti. Jenže Ježíš takhle riskoval proto, aby „zachránil, co zahynulo“. Tento jeho důsledný postoj našel svůj vrchol na kříži, který byl obrovským rizikem: rizikem ztráty všech příznivců, odvratu a pohoršení učedníků, pro které byl odsouzený a ukřižovaný Mesiáš povýtce nestravitelným soustem. Ježíš takto riskoval všechno, svůj život, své dílo a působení, aby vykoupil celý svět, aby každičkého člověka vysvobodil ze spárů zla!

A v tomto riskantním podnikání pokračuje Kristus Pán v církvi po všechny časy. Každý z nás je více či méně Zacheus, kterého Pán vybízí, aby uposlechnul jeho volání: „Pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.“ Pojď dolů z toho místa, kde hledáš štěstí, řešení životních situací a způsoby překonání překážek, kde hledáš smysl života a sílu pro něj, kde hledáš Boha a lásku… Na každého hříšníka takto Ježíš v církvi volá, aby jej mohl navštívit, jemu odpustit a proměnit a posílit jej na cestu životem.

Slyšíme jej vždycky? Máme ochotu sestoupit? Anebo zůstáváme na tom svém zacheovském stromě v nerozhodné obojakosti – chceme i nechceme… „Pojď rychle dolů“ – tedy neodkladně, bez váhání, dokud Pán volá ve tvé blízkosti… Vždyť my se k Ježíši hlásíme, ale ne vždy následujeme jeho hlas, a tak jej nepřijímáme, když chce vstoupit do našeho života.

Snad právě proto Ježíš učinil ještě jeden, bláznivější krok: přichází do příbytku našeho srdce v eucharistii: stal se chlebem, aby nás mohl jednoduchou cestou stůj co stůj navštívit. Kolikrát k němu snadno vykročíme ve svatém přijímání – ale odpovídá tomu postoj našeho nitra a celý náš život? Dotáhneme svůj sešup ze stromu jako Zacheus? Anebo ne? Anebo trochu, v něčem… „Dnes přišla do tohoto domu spása“, hodnotí Ježíš svou návštěvu, která přetvořila život dosavadního arcihříšníka. Jak je to s jeho návštěvou u mne?

Pokud Krista opravdově nepřijmeme, stáváme se snadno pohoršením pro ty, kteří reptají na Ježíše: „Vešel jako host k hříšníkovi!“ Kolik lidí má zprotivenou návštěvu bohoslužeb proto, že ti, kdo do kostela chodí a druhé k tomu třeba ještě nutí, jsou zlí, pomlouvají, přetvařují se, hádají se či podvádějí – ale v neděli slavnostně přijmou eucharistii! Jistě, každý má své chyby a nelze se donekonečna vymlouvat na to, jak hrozní jsou ti druzí. Nicméně naše polovičatost může Ježíšovy riskantní návštěvy v našem srdci obrátit v nemalé pohoršení, zvláště když my sami dokážeme těmi klopýtajícími a slábnoucími jaksepatří pohrdat.

Ježíš stále až do konce časů riskuje toto pohoršení kříže, jen aby mohl k nám vstoupit „jako host k hříšníkovi“ – a alespoň nějak nás provázet, zachraňovat, dávat nám znovu a znovu šanci… Tuto bezbřehou vytrvalost Boží lásky vystihl už starozákonní mudrc, když v dnešním prvním čtení prohlašuje: „Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání.“ Každý to našemu Pánu v jeho církvi nějak kazíme, více či méně. Jsme společenstvím hříšníků, se kterými on ustavičně pokračuje ve stolování.

Tím větší je pak pohoršení způsobené těmi, kteří se navenek vydávají za spravedlivé a zbožné, jsou v Kristově blízkosti, a přitom žijí skrytý život hříšníků. Toto nebezpečí, jak jsem už vysvětlil, se týká nás všech. Ale doslova hrůzné je pak takové počínání zvláště kněží, o kterých se zjistí, že napáchali všemožné netolerovatelné mravní delikty.

Jistě lze odpovědět: děje se to bohužel všude, nelze tomu úplně zabránit a církev je na tom podle statistik mnohem lépe než ostatní instituce a organizace. Takže se budeme tvářit, že je vlastně všechno v pořádku. To je ovšem alibistické: i jeden takový případ je mnoho! Ten obludný a zvrácený rozpor mezi hlásaným ideálem a skrznaskrz hříšnou realitou, a to leckdy dlouhodobě bez snahy o pokání, je pro běžně důvěřivého člověka nesmírně zraňující. Ježíšův prostor pro hříšníky v církvi se týká všech – a všech se také dotýkají tato šokující pohoršení: všichni se pak se cítíme jako špinavci, a svět si se zadostiučiněním může ukazovat na nás, jak se ze svatoušků konečně vyklubala pravá realita. Je nutno takovou hříšnost oddělit a vyřezat z Kristova těla, a to leckdy velmi razantně, a pachatele izolovat. Ale bylo by pošetilé, kdybychom my sami toto společenství hříšníků opouštěli, protože bychom opouštěli Krista, který je takto mezi námi v agónii našich hříchů až do konce světa. Copak přestaneme chodit na fotbal, když se něco takového stane v nějakém sportovním klubu? Odvrhneme celou rodinu, když se podobná věc vyskytne v příbuzenstvu? Měli bychom znát křehkost i bohatství naší matky církve, k níž díky Kristu patříme!

Mimoto je třeba uvážit, že v takových deliktech sklízíme ovoce nejčastěji toho, jak se žilo a žije v rodinách, z nichž vyrůstají lidé pevní i slabí, dobří i zlí; sklízíme ovoce života společnosti, která udává jasné tóny bezbřehého konzumního a sobeckého hýření, a logické důsledky takových prostopášností pak s chutí omlátí o hlavu věřícím, kteří najednou musí být uprostřed toho balastu stůj co stůj příkladní a svatí… Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.

Také nás však tohle všechno upozorňuje, že kněz, ač vybaven od Krista výsostnými dary k posvěcování věřících, pro něž je hoden úcty, není automaticky lepším člověkem, jakmile na něj biskup vloží ruce. Nekritické nadřazování spojené s tolerováním mocenského přístupu vede ke klerikalismu, jenž je živnou půdou všech možných skrytých i viditelných neřestí, jak to také často připomíná papež František.

K tomuto tématu nám dnes svoje slova adresuje také náš biskup František:

Milí bratři a sestry, jako pastýř diecéze se na Vás dnes obracím v situaci, která je pro mě a celou diecézi velkou bolestí. Chci se Vám omluvit za závažný morální delikt, kterého se dopustil kněz naší diecéze a který vrhá stín pohoršení na službu kněží a na celé společenství věřících. Jedná se o skutek, který je odsouzeníhodný a naprosto neslučitelný s kněžskou službou, i když jím zřejmě neměl být dotčen nezletilý, jak informovaly některé sdělovací prostředky. Provinilý kněz své pochybení uznává a sám požádal o zproštění ze všech svých úřadů, které jsem ihned přijal. Nyní je postaven mimo službu. Po vyšetření záležitosti policií s ním proběhne trestní řízení podle církevního práva. Přestože se v církvi snažíme různými opatřeními předcházet podobným selháním, bez modlitby a pokání nelze dosáhnout zamýšleného cíle. Proto Vás v této nelehké situaci prosím především o modlitbu za kněze, aby žili podle evangelia. Vážím si věrné služby kněží a chci jim za to poděkovat. Prosím Pána o slitování pro tuto ránu, která nově dopadla na jeho tělo, Církev, a spoléhám na Vás, že s novou vroucností zahrnete v modlitbách společenství naší místní církve, aby i přes způsobené pohoršení nepřestalo vydávat svědectví o Kristově lásce a milosrdenství ke každému člověku. Prosím, pamatujte v modlitbě také na mne. Váš + biskup František Václav

Jak tedy na to vše křesťansky reagovat? Nést trpělivě a s kajícností každého Zachea církve – sebou počínaje a veřejnými hříšníky konče, ať už jsou v jakékoli fázi obrácení či neobrácení, to posoudí Bůh. Zříci se jakéhokoli zla, kterým každý z nás kalíme průzračnost Boží lásky v církvi, a přimknout se zacheovsky ke Kristu, který ve společenství s hříšníky stoluje až do konce světa a trápí se našimi hříchy víc než my všichni dohromady. Aby nutná očista přispěla k hodnověrnosti církve i každého z nás, kteří se ke svému Pánu hlásíme celým svým životem.