Postní doba pro všechny?
Tak nám začala postní doba. Někdo by mohl namítnout: „To já sice vím, ale týká se to jen křesťanů, a to nejspíš asi pouze těch, kteří to myslí s vírou příliš vážně.“ Nemyslím si to. Mám za to, že takové postní období je v obecném významu užitečné, ba velmi potřebné pro všechny lidi současné doby. Proč?
Postní doba je charakterizovaná střídmostí a odříkáním – a to jsou nelibě znějící slova, zvláště jsme-li navyklí na určitý komfort a úroveň, kterou nehodláme měnit. Jenže určitá ztráta, chybění něčeho, nedostatek dosavadního – to jsou velmi užitečné prvky v našem životě. Vždyť tyto mínusy dříve či později, více či méně stejně do života přicházejí: ztráta zdraví či mládí, chybění někoho blízkého, nedostatek uznání, úspěchu, radosti, sil, pochopení, potěšení, peněz… jak obtížně se pak s takovými ztrátami vyrovnáváme! Jistě se nelze na všechno připravit, ale jakési dobrovolné chybění, zřeknutí se něčeho ve prospěch střídmosti a skromnosti nám může pomoci vyrůst v odolnosti, trpělivosti, zodpovědnosti, důvěře, vnímavosti vůči druhým, skromnosti, vyrovnanosti…
Dnešní společnost je bohužel daleko od úsilí o zdravou náročnost, proto si nechce nechat vzít cokoli z věcí, jimiž se obklopuje. A tak vršíme a hromadíme, utrácíme a bavíme se, spotřebováváme a vymýšlíme, zjednodušujeme a ulehčujeme, cpeme se a ládujeme, sedíme a válíme se… Jistě to do života patří. Ale ne za každou cenu, v přemrštěné míře a pořád. Protože pak vnitřně zakrňujeme, chabneme a lenivíme. Souhrnně lze prohlásit, že čím je všechno jednodušší, tím je všechno větší problém: od vstávání přes uklízení či učení až po trpělivost a věrnost ve vztazích. Jsme křehcí, a odmítáme si to přiznat; jsme změkčilí, a nehodláme s tím nic dělat. Vychováváme generaci, kterou – ve snaze dopřát to nejlepší – zahrnujeme místo lásky a pozornosti vnějším blahobytem, a která tudíž má veliký problém si vůbec něco odepřít, snést obtíže či nějaký nedostatek. A pak stačí, když někde vypukne válka, hrozí ekonomická krize, nastane zvýšení cen, rýsuje se nejistá budoucnost (může ovšem být někdy jistá??), a lidé nadávají, stěžují si, velebí minulé časy a politiky, hledají viníky… V žádném případě nechci popírat vážnost některých situací, dramata zchudlých rodin a složitých případů. Ale – buďme upřímní – jen představa o úbytku bohaté zajištěnosti nás dráždí a snad i straší. A přitom nevypadá, že by bylo u nás tolik zle – soudě podle množství aut, jimiž rodiče i prarodiče z pohodlnosti či rozmazlenosti vozí děti na školní či mimoškolní aktivity „ke každé vrbě“; soudě podle četnosti a bujarosti ustavičných oslav; podle výskytu a spotřeby alkoholu a útrat všeho druhu; podle hodin proseděných u televize, u drahé techniky, v hospodách či nákupních a zábavních centrech… Nechci si hrát na zapšklého a odtažitého prorockého asketu – znovu zdůrazňuji: to vše může být dobré a užitečné. Ale vytrácí-li se zdravá náročnost, sebeovládání a střídmost, stáváme se slabochy, otroky, loutkami… A všechny tyto v jádru dobré věci pak mohou ničit: přejídám se, abych zalepil stres či smutek; jsem u televize či počítače, abych utekl od nesnadností v rodině; opíjím se, abych potlačil vzpomínky či obavy; bavím se, abych zahnal nudu a všednost; nakupuji, abych měl navenek to, co mi vnitřně schází…
Z těchto důvodů vyzdvihuji obecnou důležitost postní střídmosti. My křesťané k tomu máme ještě onu duchovní motivaci: jestliže se Ježíš zřekl z lásky k lidstvu nejen vlastního pohodlí a slávy, ale i svého lidského života, aby mě mohl učinit pevným, svobodným, dobrým a milujícím, pak je postní střídmost mou vděčnou odpovědí na jeho pozvání povyrůst k té plnosti, k níž mě povolal.
Ať je vaše motivace jakákoli, přeji vám, ať se střídmost a sebeovládání stanou vybojovanou součástí, bohatstvím a proměňující silou vašeho života třeba už v letošní postní době!
P. Vojtěch Janšta
