• Vítejte na stránkách naší farnosti!

  • Farní kostel Nejsvětější Trojice v Bohuslavicích

  • Filiální kostel sv. Urbana v Závadě

  • Filiální kostel sv. Jana Křtitele v Bělé

Copyright 2022 - Římskokatolická farnost Bohuslavice u Hlučína

Vítejte na stránkách naší farnosti

„Do hrobu, nebo kremace?“

To je jedna z otázek, kterou pokládám všem pozůstalým, když přicházejí domlouvat pohřeb. Ano, jde o dvě varianty pohřbu a důvodů pro zvolení první či druhé možnosti je jistě celá řada. Jak je to ovšem s důvody náboženskými, resp. křesťanskými? Jsou obě varianty z tohoto hlediska rovnocenné? Protože tato otázka často vyvstává v myslích věřících, považuji za užitečné na následujících řádcích tuto problematiku vysvětlit.

Tradičně bylo dáno, že katolík se nechává pohřbít do země, zatímco pohřeb žehem byl považován za neslučitelný s vírou. V roce 1963 vatikánské úřady vydaly instrukci, v níž se potvrzuje, že církev nevidí věroučné důvody k bránění praxi kremace. Současně však církev zdůrazňuje, že i nadále upřednostňuje pohřbívání těl. Co stojí za tímto tolerováním kremace a současně favorizováním pohřbívání těl do země?

 

Nejprve krátce vysvětleme, jaká je podstata křesťanské víry v život po smrti. Duše opouští tělo a odchází na věčnost, kde se rozhoduje o její spáse na základě života zde na zemi. Tělo však k duši patří a neznamená nic zlého a přitěžujícího, naopak duše se tělem vyjadřuje a je s ním v jednotě. Smrt duši od těla „násilím“ odděluje. Avšak na konci časů, až se završí běh dějin a Kristus přijde podruhé, dojde k tzv. vzkříšení těla, tzn. že duše na věčnosti dostanou opět své tělo, obnovené a oslavené. Samozřejmě nepůjde o sbírání pozůstatků z našich hrobů; půjde o tělo téže duše, tedy o obnovu celého člověka, ze zcela proměněné hmoty světa.

Když koncem 19. století vznikala v Evropě kremační hnutí, byla spojena s tzv. volnomyšlenkářstvím, které chtělo lidstvo vymanit z dosavadních křesťanských tradic a obsahů víry.  Pohřeb žehem tak byl nejen krokem k hygieničtějšímu a prostorově úspornějšímu řešení pohřbů, ale byl i výrazem odklonu od křesťanské nauky ve prospěch liberálního pokrokářství, ateismu, materialismu, marxismu, racionalismu apod. Není tedy divu, že církev pohřeb žehem zapovídala, protože se jím vyjadřoval odpad od víry ve vzkříšení. Proto byl také ve starých zpovědních zrcadlech označován jako hřích (i těžký) úmysl nechat se po smrti spálit. V průběhu 20. století však kremace zdomácněla a stala se běžnou i převažující variantou pohřbívání. Už tedy nejde o demonstraci protikřesťanského postoje. Církev proto kremaci již nezakazuje ani neodsuzuje. Vždyť zpopelnění mrtvého těla se nedotýká duše a nebrání Bohu ve vzkříšení těla na konci časů, takže se kremací nepopírá křesťanská nauka, pokud to někdo přímo netvrdí.

Přesto však je v otázce přijímání kremace důvod k opatrnosti. Uvažme, že mrtvá těla jsou pálena v hinduistickém náboženství, které hlásá reinkarnaci (neboli převtělování) – to znamená, že tělo je jakýmsi vězením, trestem, dalším nepříjemným pobytem zde na světě, z něhož je potřeba se osvobodit. Takové tělo je potřeba spálit, skoncovat s ním. Tento negativní postoj k tělu křesťanství nesdílí, naopak zdůrazňuje jednotu duše a těla, které je dobré, krásné a Bohem chtěné. Pohřbívání těl do země je tedy z hlediska křesťanského šetrnější, uctivější a lépe odpovídá myšlence sjednocení těla s duší. Vždyť vystihuje právě ono spojení s Kristem, který byl pohřben a z mrtvých vstal a díky němuž je křesťan převeden ze smrti k životu. Kremace, jakkoli může být úsporná a užitečná, je pro ono „násilné“ zničení těla křesťanské myšlence vzdálená, ačkoli s ní nemusí být v rozporu. Uvažme také, že pálení sice je přírodní proces, ale současně je mnohdy nepřirozený. Výstižně to vyjádřil náš zesnulý biskup František Lobkowicz, když v jeho knižně vydaných rozhovorech přišla řeč na vegetariánství: „V Bibli se píše, podmaňte si zemi a Ježíš také jedl ryby a beránka – to není nic protináboženského. Maso je součástí naší výživy, vrchol řetězce. My ten řetězec porušujeme třeba tím, že člověka neuložíme do země a nepochutnají si na něm červíci a na nich žížaly a na nich slepice a tak dál. Na popelu si nepochutná nikdo…“[1] Pokud si někdo hnusí pohřeb do země pro představu, že ho budou rozežírat brouci nebo mu někdo bude „deptat“ po hlavě, ať uváží, že už ho to „pod drnem“ trápit nebude a že představa pálení těla ohněm nemusí být o nic útěšnější…

Závěrem tedy shrňme: pohřeb žehem není pro křesťana zlý ani zakázaný. Nicméně křesťanské víře ve vzkříšení těla lépe odpovídá pohřeb do země, kterému by se měla dávat přednost. Pokud však si někdo přeje pohřeb žehem nebo jsou na místě hygienické, sociální či ekonomické důvody, není problém uskutečnit kremaci. Jen by se katolík neměl pro kremaci rozhodovat pouze proto, že je to jednodušší a levnější. Ještě doplňme související církevní předpisy, které zdůrazňují, že urna s popelem má být uložena na posvátném místě, aby bylo možné tam na zemřelé vzpomínat a modlit se za ně, čímž je také možno zabránit zapomnění dalších generací či provádění pověrečných praktik. Proto je nepřípustné uchovávat popel doma. Aby nedocházelo ke zmatenému prolínaní s vlivy různých kultů přírody nebo bezvěrectví, není dovoleno popel rozptylovat do vzduchu, na zem, do vody či jiným způsobem ani jej používat do upomínkových předmětů.

Vojtěch Janšta

[1] MUROŇOVÁ, Eva. Popel jsem a popel budu. Rozhovory s biskupem Františkem Václavem Lobkowiczem (Petrinum 2017), s. 31.

f t g m

Smartlook