Sestry a bratři!
„Co říkáte na tu Ukrajinu?“, ptají se mě lidé na potkání. „No je to hrůza“, přiznávám popravdě. Je to jakýsi všeobecný a hluboký šok, který nyní prožíváme i společně sdílíme. Jistě svou roli hraje i strach, co bude s námi; převažující notou však je bezpochyby bezradnost z té mašinérie zbytečného násilí, které se podepisuje nejvíce na těch, kterých se ti mocní nikdy na nic neptají. Jak s touto situací naložit? Konkrétní dění na místě není přímo v našich rukou kromě pomoci, kterou jsme už nyní zváni zprostředkovat zvláště těm, kteří nejvíce trpí. Velmi však záleží na tom, jak s touto válkou naložíme ve svém srdci a ve svém životě. Takřka paralelně s prvními válečnými zprávami z Ukrajiny bylo možné se na stránkách Vatikánského rozhlasu dočíst o tragické situaci v Sýrii, kterou líčí tamní apoštolský nuncius kardinál Mario Zenari. Podle OSN žije v Sýrii devět z deseti lidí pod hranicí chudoby. V těchto podmínkách žije 13 milionů lidí, kteří mají hlad a trpí zimou. Před několika týdny se stany v táborech pro vysídlené osoby zhroutily pod tíhou sněhu. Pod jedním z těchto stanů bylo rozdrceno i dítě, jiné děti umrzly. Válečné konflikty zde výrazně polevily, ale lidé stále umírají: loni bylo zabito nejméně 3700 lidí, včetně více než 300 dětí. Zejména na severovýchodě této země lidé opakovaně trpí útoky ze strany extremistů z takzvaného „Islámského státu“. Navzdory dramatické situaci se na tuto zemi už dva až tři roky zapomíná. Lidé z médií, které kardinál oslovil, mu odpověděli, že po deseti letech války se „už bohužel zprávy o Sýrii neprodávají“. Kardinál výstižně poznamenává: „To, co se děje v Sýrii, může vidět každý, kdo chce, ale jak řekl Benedikt XVI., potřebujeme vidoucí srdce.“[1]
Číst dál: Nedělní homilie: válečné události jako duchovní výzva