Vítejte na stránkách naší farnosti

Živý betlém

Advent - kající radost?

Jsou-li Vánoce oslavou Kristova narození, pak je advent obdobím oslavy Kristova vtělení. Devět měsíců před Vánocemi, 25. března, většinou uprostřed postní doby, si připomínáme zvěstování Panně Marii, a oslavíme tak vtělení Božího Syna. Pak vše utichne a ustoupí vrcholící postní době a následně velikonočním svátkům. Rovněž po celé další období je skutečnost vtělení skryta – podobně jako v lůně jeho Matky. S novým liturgickým rokem tak máme příležitost zaměřit svou pozornost na Kristův příchod do světa a radovat se z něj.

Naše prožívání Kristova života ovšem není historické, nýbrž liturgické: Ježíš své pozemské dílo už dávno ukončil a všechno, co pro nás vykonal, během roku s různými důrazy prožíváme s oslaveným Kristem, přítomným ve společenství a slavení církve. Malý příklad: v adventu k nám zaznívají slova z kázání Jana Křtitele, který historicky vystupoval, až měl Ježíš třicet let – ale pro nás jsou jeho slova důležitá právě v předvánoční přípravě.

Proto se do prožívání adventu promítá i očekávání Kristova druhého příchodu, vůči němuž se učíme být pozorní v každé době, v každém roce. S tím do adventní liturgie vstoupil i jistý kající prvek: s ohledem na Ježíšův nadcházející soud je potřeba uskutečnit své obrácení, abychom nepromeškali čas a prostředky pro svou spásu. Tomuto kajícímu důrazu adventu odpovídá i fialová barva. Advent se však programově kající dobou nestal – zpíváme v něm Aleluja a zpěv Gloria si odepíráme proto, aby se tento betlémský zpěv andělů mohl nově rozeznít právě o Vánocích.

Nicméně je tento kající prvek adventu důležitý. Upozorňuje nás totiž, abychom nepřehlédli Spasitele podobně jako mnozí jeho současníci; abychom byli vnímaví na Boží znamení podobně jako mudrci; abychom nepatřili mezi ty, kteří Krista nepřijali, když do vlastního přišel (srov. Jan 1,11); abychom neměli raději tmu než světlo, když světlo přichází na svět (srov. Jan 3,19); aby se nám z adventu nestalo jen bezstarostně veselé očekávání Vánoc.

Proto má smysl zůstat v době adventní bez koled, jesliček, stromků, punčů, cukroví, zábav a večírků. Oslava Ježíšových narozenin může být tehdy křesťansky krásná, pokud jí předchází radostné očekávání, podobné Mariinu, které ví o skrytém bohatství maličkého vtěleného Boha. Využijme letošního nejdelšího adventu k tiché, soustředěné, modlitební i kající oslavě Kristova vtělení tak, aby nás o Vánocích mohl svou přítomností obdarovat sám Emanuel – Bůh s námi.

P. Vojtěch Janšta

„Do hrobu, nebo kremace?“

To je jedna z otázek, kterou pokládám všem pozůstalým, když přicházejí domlouvat pohřeb. Ano, jde o dvě varianty pohřbu a důvodů pro zvolení první či druhé možnosti je jistě celá řada. Jak je to ovšem s důvody náboženskými, resp. křesťanskými? Jsou obě varianty z tohoto hlediska rovnocenné? Protože tato otázka často vyvstává v myslích věřících, považuji za užitečné na následujících řádcích tuto problematiku vysvětlit.

Tradičně bylo dáno, že katolík se nechává pohřbít do země, zatímco pohřeb žehem byl považován za neslučitelný s vírou. V roce 1963 vatikánské úřady vydaly instrukci, v níž se potvrzuje, že církev nevidí věroučné důvody k bránění praxi kremace. Současně však církev zdůrazňuje, že i nadále upřednostňuje pohřbívání těl. Co stojí za tímto tolerováním kremace a současně favorizováním pohřbívání těl do země?

Jak bylo na farní pouti

A je tady podzim a s ním spojená, dá se říci, tradiční farní pouť. Její inspirací byla tentokrát moravská mariánská poutní místa. Pro velký zájem farníků jsme cestovali autobusem a mikrobusem, ale i přes větší počet účastníků-poutníků vše probíhalo svižně a bez komplikací. Pohodlně jsme se usadili a za časného chladnějšího rána vyrazili směr Olomoucký kraj. Přibližně po hodince cesty jsme zastavili v rozlehlé rovinaté krajině u poutního kostela Očišťování Panny Marie v Dubu nad Moravou. Zde nás přivítal temperamentní kněz, který nás po seznámení s prostorem kostela provedl přilehlou provozní budovou a jejími místnostmi, sklepy a zahradou. Někteří z poutníků ochutnali i víno z tamního sklepa. V kostele nad oltářem je umístěna černá byzantská Madona s žehnajícím děťátkem, se zářícím sluncem a měsícem.  Do Dubu přitahovaly poutníky zprávy o zázračných uzdraveních, které se děly na přímluvu Matky Boží, což je i zaznamenáno v protokolech komise sestavené olomouckým biskupem.

Za postupného vykukování sluníčka zpoza mraků jsme klikatým stoupáním Drahanskou vrchovinou dorazili do Sloupu v Moravském krasu. V kostelíku Panny Marie Bolestné nám místní duchovní povyprávěl o historii poutního místa a přiblížil atmosféru zdejší tradiční pouti. Toto poutní místo je spojeno se sochou Matky Boží držící mrtvého syna, která je dílem neznámého autora původem z Itálie. Pořídil ji hrabě Karel Ludvík z Roggendorfu pro svou ženu Karolinu. Pro zvláštní vztah k Sloupu uložili manželé sochu v tamním mlýně. Předmětem úcty se socha stala pro sloupské po zázračném uzdravení nemocné mlynářovy dcery, což se rozneslo do okolí, a začali přicházet první poutníci. Poutníků přibývalo, a proto vznikla potřeba na místě dosavadní dřevěné kaple vybudovat kostel. Ten však nakonec nechala vystavět hraběnka Karolina až po manželově smrti. Chrámová klenba kostela je vyzdobena freskami, jejichž výjevy jsou inspirované litaniemi k Matce Boží, jako například Matka Spasitelova, Matka Boží moudrosti, Zrcadlo spravedlnosti.

Po společné modlitbě, nezbytné pauze a drobném nákupu jsme se vydali na další poutní místo. To nás přivítalo právě probíhající oslavou Dne Křtin. Na počátku poutní tradice tohoto místa ve středověku stála gotická socha Madony. Podle legendy byla nalezena v keři během bouřky v nedaleké obci Bukovina. Za hluku doléhajícího z náměstí, kde se konaly oslavy, jsme si vyslechli výklad místního kněze ke zvonkohře, která je umístěná v ambitu poutního areálu, a poslechli si zvuk dovedně sladěných 33 zvonků. V kostele Jména Panny Marie, který je vystavěn na půdoryse řeckého kříže, jsme slavili mši svatou. V podzemí kostela jsme navštívili kostnici s neobvykle vyzdobenými lebkami. Kdo chtěl, využil následující pauzu k občerstvení, popovídání u kávy nebo jen tak ke slunění či k procházce mariánskou Radostnou stezkou. Nedivím se, že toto malebné místo v Křtinském údolí přitahovalo a stále přitahuje množství poutníků.

Posledním zastavením na naší pouti byl kostel Nejsvětější Trojice ve Fulneku.   Výstavba tohoto barokního kostela je spojena s obrazem Panny Marie Pomocné, který věnovali farnímu kostelu zarmoucení rodiče po ztrátě dvou synů. K obrazu pak přicházeli poutníci a po modlitbě u něj docházelo k uzdravení. Z dochovaných zdrojů se v polovině 18. století při modlitbě věřících objevily na obraze Matky Boží slzy. Historií a prostorem kostela nás provedl místní pastorační pomocník. Pak už následovalo jen společné foto a za postupného stmívání a při debatách o čerstvě zveřejněných volebních výsledcích jsme se vraceli domů.

Toto jednodenní putování po poutních místech Moravy nás snad alespoň na chvíli vtáhlo do zástupu těch, kteří před námi putovali se svými radostmi i bolestmi, nadějemi i zklamáními za Matkou Boží ve víře v její pomoc.

Zuzana Černá