Vítejte na stránkách naší farnosti

Farní zahrada 2022

Dopis biskupa k financování církve v naší diecézi

Drazí bratři a sestry,

vstupujeme do posledního týdne letošní velikonoční doby. Dny mezi Nanebevstoupením Páně a Sesláním Ducha svatého jsou dny Svatodušní novény. Připomínají nám apoštoly očekávající Ducha Svatého, sjednocené v modlitbě spolu s Pannou Marií a dalšími učedníky. Toto společenství, které se po Seslání Ducha stává prvotní církví, začíná také záhy řešit praktické záležitosti života církve. Apoštolové si například vybírají další spolupracovníky a ustanovují jáhny, aby moudře rozdělovali společné prostředky a nikomu nic nescházelo.

Nejinak je tomu i v naší době. Církev se v těchto dnech také intenzivně modlí v touze po Duchu Svatém a ve snaze hledat cesty evangelia v tomto světě. Rád bych v té souvislosti poděkoval za to, že jste vzali ve farnostech vážně výzvu k modlitbě za nová povolání i za jmenování nového diecézního biskupa. S důvěrou vám chci dnes svěřit jinou záležitost praktického života naší místní církve.

Velikonoční pastýřský list biskupa Martina

Bratři a sestry,

rád vás všechny v tento den zdravím velikonočním pozdravem: Pokoj Kristův ať je s vámi se všemi! Aleluja!

Velikonoce, které slavíme, nám znovu dávají příležitost prožít radost z Kristova zmrtvýchvstání. Opět jsme vtaženi do příběhu nedělního rána, ve kterém nejdříve Marie Magdalská a potom Petr s Janem nacházejí Ježíšův hrob prázdný. V jejich srdcích se rodí velikonoční víra. Svatý Jan sám o sobě dosvědčuje, že „viděl a uvěřil“. Tato víra pak roste každým setkáním se Vzkříšeným. Když nasloucháme těmto velikonočním událostem, nemůže nám uniknout, že radost z Kristova zmrtvýchvstání je spojena s posláním. Nestačí, že se učedníci mohou shledat se Vzkříšeným, že mohou s Kristem znovu hovořit a spolu s ním jíst. Ale v síle této radosti je Kristus posílá, aby o jeho vzkříšení vydávali svědectví.„Pokoj vám! Jako Otec poslal mě, tak já posílám vás“ (Jan 20,21). Velikonoce pro nás nemají být jen radostným slavením, ale novým posláním a pozváním ke svědectví.

Nedělní homilie: válečné události jako duchovní výzva

Sestry a bratři!

„Co říkáte na tu Ukrajinu?“, ptají se mě lidé na potkání. „No je to hrůza“, přiznávám popravdě. Je to jakýsi všeobecný a hluboký šok, který nyní prožíváme i společně sdílíme. Jistě svou roli hraje i strach, co bude s námi; převažující notou však je bezpochyby bezradnost z té mašinérie zbytečného násilí, které se podepisuje nejvíce na těch, kterých se ti mocní nikdy na nic neptají. Jak s touto situací naložit? Konkrétní dění na místě není přímo v našich rukou kromě pomoci, kterou jsme už nyní zváni zprostředkovat zvláště těm, kteří nejvíce trpí. Velmi však záleží na tom, jak s touto válkou naložíme ve svém srdci a ve svém životě. Takřka paralelně s prvními válečnými zprávami z Ukrajiny bylo možné se na stránkách Vatikánského rozhlasu dočíst o tragické situaci v Sýrii, kterou líčí tamní apoštolský nuncius kardinál Mario Zenari. Podle OSN žije v Sýrii devět z deseti lidí pod hranicí chudoby. V těchto podmínkách žije 13 milionů lidí, kteří mají hlad a trpí zimou. Před několika týdny se stany v táborech pro vysídlené osoby zhroutily pod tíhou sněhu. Pod jedním z těchto stanů bylo rozdrceno i dítě, jiné děti umrzly. Válečné konflikty zde výrazně polevily, ale lidé stále umírají: loni bylo zabito nejméně 3700 lidí, včetně více než 300 dětí. Zejména na severovýchodě této země lidé opakovaně trpí útoky ze strany extremistů z takzvaného „Islámského státu“. Navzdory dramatické situaci se na tuto zemi už dva až tři roky zapomíná. Lidé z médií, které kardinál oslovil, mu odpověděli, že po deseti letech války se „už bohužel zprávy o Sýrii neprodávají“. Kardinál výstižně poznamenává: „To, co se děje v Sýrii, může vidět každý, kdo chce, ale jak řekl Benedikt XVI., potřebujeme vidoucí srdce.“[1]