Tak nám začala postní doba. Někdo by mohl namítnout: „To já sice vím, ale týká se to jen křesťanů, a to nejspíš asi pouze těch, kteří to myslí s vírou příliš vážně.“ Nemyslím si to. Mám za to, že takové postní období je v obecném významu užitečné, ba velmi potřebné pro všechny lidi současné doby. Proč?
Postní doba je charakterizovaná střídmostí a odříkáním – a to jsou nelibě znějící slova, zvláště jsme-li navyklí na určitý komfort a úroveň, kterou nehodláme měnit. Jenže určitá ztráta, chybění něčeho, nedostatek dosavadního – to jsou velmi užitečné prvky v našem životě. Vždyť tyto mínusy dříve či později, více či méně stejně do života přicházejí: ztráta zdraví či mládí, chybění někoho blízkého, nedostatek uznání, úspěchu, radosti, sil, pochopení, potěšení, peněz… jak obtížně se pak s takovými ztrátami vyrovnáváme! Jistě se nelze na všechno připravit, ale jakési dobrovolné chybění, zřeknutí se něčeho ve prospěch střídmosti a skromnosti nám může pomoci vyrůst v odolnosti, trpělivosti, zodpovědnosti, důvěře, vnímavosti vůči druhým, skromnosti, vyrovnanosti…
Číst dál: Postní doba pro všechny?
Vypráví se, že jistý muž si ve velkých problémech vzpomněl, jak mu kdosi radil: pomodli se, otevři Bibli, zaboř prst do knihy, a určitě najdeš odpověď na svůj problém. Pomodlí se tedy, otevře Bibli a čte: „Šel a oběsil se.“ Muž zbledne a říká si: „To není možné, něco takového přece Bůh po mně nemůže chtít!“ A tak se znovu pomodlí, znovu otevře Bibli, zaboří prst do knihy a tentokrát čte: „Jdi a jednej také tak!“
Jak je vidět, Bible není žádná věštící koule, která mi při správném ovládání sdělí, co mám nebo nemám dělat, co je nebo není pravda. Jistěže máme mnoho svědectví o tom, jak třebas jedna věta z Písma lidem změnila život nebo ukázala správnou cestu – vzpomeňme na svatého Augustina, který slyšel ze sousedství zvláštní a nezvyklý dětský pokyn: „Vezmi a čti“, a když otevřel Bibli, našel větu, která mu osvítila srdce a přivedla jej k pravému setkání s Pánem (srov. Řím 13,12). Takto ovšem skrze Písmo promlouvá Bůh zcela svobodně a ke každému jinak a jindy – podle toho, co nám prospívá, a jak jsme schopni mu naslouchat; nejedná se o žádný ovládatelný automat na štěstí, GPS, poradnu v tísni, internetový vyhledávač nebo zázračný lék. Boží slovo je zkrátka nevyzpytatelně „plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč...“ (Žid 4,12)
Číst dál: Homilie při neděli Božího slova: roztržky a sjednocení
(Prosím, přečtěte v ohláškách v neděli 22. 1. 2023)
Drazí bratři a sestry,
zdravím vás uprostřed Týdne modliteb za jednotu křesťanů, který je pro nás výzvou k hledání spojnic mezi křesťany různých církví. Je však také výzvou k tomu, abychom vytrvale usilovali o jednotu společenství církve, ve kterém žijeme. Zvláštním způsobem je to výzva i pro tyto dny, kdy je celá společnost včetně církve polarizována volební kampaní před prezidentskou volbou. Prosím, nepodporujme vytváření nepřátelských táborů šířením nenávisti a strachu. Není to nic, co by nám křesťanům mělo být vlastní.
Nenechme se strachem ovládnout. Ježíš Kristus nám říká, ať se naše srdce nechvěje a neděsí. Snad i k naší současné situaci směřují slova papeže Františka z encykliky Fratelli tutti o tom, že strach mnozí politici šíří jako marketingovou zbraň. „Nejúčinnější způsob, jak ovládat druhé a postupovat dopředu bez ohledu na kohokoli, je rozsévat beznaděj, ustavičně zastrašovat, a to i pod rouškou obrany určitých hodnot.“ (Fratelli tutti 15)
Kristus je nositelem pokoje, který chce přinést také naší zemi. Proto se především sjednocujme v modlitbě s Kristem. Jeho prosme ve společné modlitbě o to, aby naše země měla dobrého prezidenta, a podle svého svědomí k tomu každý z nás přispějme svým hlasem.
K tomu vám žehnám
+ Martin David, apoštolský administrátor
Ohlédnutí za rokem 2022 v bohuslavické farnosti
I. Bohoslužby a svátosti
Křty: 24 (loni 33), z toho 13 z Bohuslavic, 2 ze Závady, 6 z Bělé a 3 z jiných obcí; tři křtěnci byli mladšího školního věku, dvě děti ve věku 2-5 let a ostatní děti do jednoho roku života; nicméně rodiče pouhých čtyř z 24 pokřtěných dětí chodívají pravidelně na nedělní bohoslužby. Svatby: 9 v Bohuslavicích a 1 v Bělé. Prvokomunikanti: 17 z Bohuslavic a 4 ze Závady; připravuje se 31 dětí v Bohuslavicích a 9 v Bělé. Na svátost biřmování se připravuje 23 osob (v roce 2018-2019 se připravovalo 63). Počet rozdaných svatých přijímání se pohybuje okolo 35 tisíc.
Navštěvoval jsem během roku (pravidelně či jednorázově) 30 starých a nemocných s udílením svátostí. Pohřby: 29, z toho 20 v Bohuslavicích, 5 v Závadě a 4 v Bělé.
II. Další pastorační aktivity
Číst dál: Bilance 2022
Jsou-li Vánoce oslavou Kristova narození, pak je advent obdobím oslavy Kristova vtělení. Devět měsíců před Vánocemi, 25. března, většinou uprostřed postní doby, si připomínáme zvěstování Panně Marii, a oslavíme tak vtělení Božího Syna. Pak vše utichne a ustoupí vrcholící postní době a následně velikonočním svátkům. Rovněž po celé další období je skutečnost vtělení skryta – podobně jako v lůně jeho Matky. S novým liturgickým rokem tak máme příležitost zaměřit svou pozornost na Kristův příchod do světa a radovat se z něj.
Naše prožívání Kristova života ovšem není historické, nýbrž liturgické: Ježíš své pozemské dílo už dávno ukončil a všechno, co pro nás vykonal, během roku s různými důrazy prožíváme s oslaveným Kristem, přítomným ve společenství a slavení církve. Malý příklad: v adventu k nám zaznívají slova z kázání Jana Křtitele, který historicky vystupoval, až měl Ježíš třicet let – ale pro nás jsou jeho slova důležitá právě v předvánoční přípravě.
Proto se do prožívání adventu promítá i očekávání Kristova druhého příchodu, vůči němuž se učíme být pozorní v každé době, v každém roce. S tím do adventní liturgie vstoupil i jistý kající prvek: s ohledem na Ježíšův nadcházející soud je potřeba uskutečnit své obrácení, abychom nepromeškali čas a prostředky pro svou spásu. Tomuto kajícímu důrazu adventu odpovídá i fialová barva. Advent se však programově kající dobou nestal – zpíváme v něm Aleluja a zpěv Gloria si odepíráme proto, aby se tento betlémský zpěv andělů mohl nově rozeznít právě o Vánocích.
Nicméně je tento kající prvek adventu důležitý. Upozorňuje nás totiž, abychom nepřehlédli Spasitele podobně jako mnozí jeho současníci; abychom byli vnímaví na Boží znamení podobně jako mudrci; abychom nepatřili mezi ty, kteří Krista nepřijali, když do vlastního přišel (srov. Jan 1,11); abychom neměli raději tmu než světlo, když světlo přichází na svět (srov. Jan 3,19); aby se nám z adventu nestalo jen bezstarostně veselé očekávání Vánoc.
Proto má smysl zůstat v době adventní bez koled, jesliček, stromků, punčů, cukroví, zábav a večírků. Oslava Ježíšových narozenin může být tehdy křesťansky krásná, pokud jí předchází radostné očekávání, podobné Mariinu, které ví o skrytém bohatství maličkého vtěleného Boha. Využijme letošního nejdelšího adventu k tiché, soustředěné, modlitební i kající oslavě Kristova vtělení tak, aby nás o Vánocích mohl svou přítomností obdarovat sám Emanuel – Bůh s námi.
P. Vojtěch Janšta
To je jedna z otázek, kterou pokládám všem pozůstalým, když přicházejí domlouvat pohřeb. Ano, jde o dvě varianty pohřbu a důvodů pro zvolení první či druhé možnosti je jistě celá řada. Jak je to ovšem s důvody náboženskými, resp. křesťanskými? Jsou obě varianty z tohoto hlediska rovnocenné? Protože tato otázka často vyvstává v myslích věřících, považuji za užitečné na následujících řádcích tuto problematiku vysvětlit.
Tradičně bylo dáno, že katolík se nechává pohřbít do země, zatímco pohřeb žehem byl považován za neslučitelný s vírou. V roce 1963 vatikánské úřady vydaly instrukci, v níž se potvrzuje, že církev nevidí věroučné důvody k bránění praxi kremace. Současně však církev zdůrazňuje, že i nadále upřednostňuje pohřbívání těl. Co stojí za tímto tolerováním kremace a současně favorizováním pohřbívání těl do země?
Číst dál: „Do hrobu, nebo kremace?“
