-
-
Při příležitosti opravy věže farního kostela v roce 1980 vložil P. Vincenc Hurník do věžní makovice text o farnosti i o tehdejším dění v církvi a ve společnosti. V jednom odstavci se rozepisuje o tom, jaká je v ČSSR neutěšená situace ohledně náboženské svobody: neobsazené biskupské stolce, omezený počet studujících kandidátů kněžství, vnucovaný ateistický názor, velmi ztížená výuka náboženství, obtížná situace pro věřící učitele, restriktivní kontrola ze strany církevních tajemníků atd. Vše je konstatováno věcně, přesto však mezi řádky je patrná jakási hořká stížnost na tíživé poměry v naší vlasti. Nic takového bychom nenašli ve farní kronice nebo v jiných zápisech. A tak si myslím, že zde P. Hurník svobodně a pravdivě mohl vypsal to, co bylo v zápětí vloženo do vrchní části věže, tudíž žádný soudruh ani tajemník či udavač nemohl tato fakta použít proti jejich pisateli nebo proti církvi. Jindy a jinde by takové hlášení mohlo být nebezpečné... Vysoko položená věžní makovice se tak stala bezpečným a svobodným prostorem. Takovým místem má ovšem být celý kostel: Boží dům, v němž se každý může cítit v bezpečí u svého Pána, kde společně i každý ve svém srdci prožíváme blízkost Boha, který z nás činí své děti a dává nám důstojnost a svobodu... Kéž je pro nás tento farní kostel vždy znamením takového bezpečí a radosti z Boží milující blízkosti, abychom i nadále nejen o tento Boží dům pečovali, ale také do něj s vděčností a zbožností přicházeli.
Bůh žehnej všem, kteří se podíleli na opravách věže, a také všem, kteří o kostel pečují a jej s vírou navštěvují!
P. Vojtěch Janšta, farář
Sestry a bratři!
Občas slyšívám: „To stáří je zlé“, „To stáří je špatné“. Je to pravda? Možná by bylo zajímavé, kdybychom zde udělali průzkum, a zjistili, co si farníci myslí… Já každopádně – a nejspíš byste to ode mne čekali – si myslím, že to není pravda. Stáří může být těžké, ale stáří není zlé. Nicméně většinou toto konstatování pronášejí lidé, kteří jsou stiženi utrpením, drtí je nemoci, jsou opuštění, mají strach… V jejich prožívání tedy převažují zlé věci, kvůli nimž haní stáří jako celek, který nedoceňují. Vysvětleme si to na podobenství z dnešního evangelia: Ježíš hovoří o dobrém semeni, které hospodář zasel na své pole, a o zlé setbě, kterou do pšenice rozházel nepřítel. Obojí spolu vyrůstá téměř bez rozeznání, a teprve až se ukážou plody, tedy klasy, je zřejmé, že roste a bují i plevel. Může to být obraz našeho života. To zlé je v něm přítomno pořád a vždycky. Někdy možná není ani k rozeznání od dobrého, např. když někdo dělá dobré věci se špatným úmyslem; anebo se nám zdá, že hříšné počínání může vést k dobrému a že je užitečné. Není. Časem se to ukáže. A stáří neomylně přivádí k poznání toho plevele: člověk by rád viděl plody dobrého života, a najednou ho přemůže množství toho, co se nepodařilo, co další generace kazí nebo pošlapává, co je najednou potlačeno těžkostmi, neduhy a trápeními… a ukazuje se také, jak jsme málo odolní a trpěliví, málo důvěřujme v Pána, neporadíme si, ačkoli jsme si v životě přece vždycky se vším nějak poradili… Rázem je toho tolik, co nám může přerůstat přes hlavu.
Číst dál: Homilie na Světový den prarodičů a seniorů - 16. v mezidobí A
-
-
Květnovou sobotu se bohuslavičtí, závadští a bělští poutníci, kteří v tomto chladnějším ránu vyklouzli z teplých postelí, vydali na pouť po mariánských poutních místech v okolí města Brna. Sešlo se nás právě tolik, abychom zaplnili autobus. Zatímco někteří dospávali, ostatní se pustili do družných rozhovorů, a za tohoto ševelení jsme se dopravili k první zastávce v Brně-Tuřanech. Toto starobylé mariánské poutní místo je jedním z nejstarších na Moravě s počátkem, dle legendy, až v cyrilometodějské době. Slovanští apoštolové svatý Cyril a Metoděj přinesli podle pověsti sošku Matky Boží na Moravu. Při rozvrácení Velké Moravy ji zbožný lid ukryl v lese. „Roku 1050 šel nábožný a u svých sousedů vážený rolník Horák, v Chrlicích usedlý, večer z polní práce domů. Na místě, kde jsou nyní Tuřany, byl les a v něm keře planých růží. Zde spatřil blíže cesty v jednom keři velké světlo zářící na všechny strany. Byl to oheň bez kouře, bez plápolu a bez praskotu. Nelekl se toho muž statečný, ale byl zvědav, co se zde děje neobyčejného. Hned se domníval, že se tu něco nebeského, podivuhodného ukrývá; přistoupí, a hle! Vidí věc neobyčejnou, vidí tu nebeskou Růži neporušenou žádným trním hříchů, vidí Matku Boží, od níž světlo nebeské tak mocně se šíří.“ Na místě, kde byla soška podle legendy nalezena, stojí nyní kaple Zjevení a v ní nápis: „Zde tuřanským k radosti, nalezla se matka milosti.“ Součást tuřanského poutního areálu tvoří kostel Zvěstování Panně Marii, šestiboká raně barokní kaple, ambity a zahrada s kašnou, růžemi a vzrostlými kaštany.
Číst dál: Ohlédnutí za květnovým putováním na mariánská poutní místa Brna a okolí
Sestry a bratři, milí mladí přátelé!
Nejspíš všichni od raného dětství dobře známe všemožné mateřské pokyny, např.: vezmi si čepici, dej pozor na cestu, jeď opatrně, nezapomeň si vzít pití, napiš, jak jsi dojel, vrať se brzy, už si nepřidávej, nesrkej, převleč se, chovej se slušně… Jsou to projevy pečující lásky, která je pro nás velmi důležitá, ba nutná a provází nás od samotného početí, zvláště celým dětstvím. V dospívání pak na nás tato ustavičná pozornost často působí protivně – jako by nám dávala signál, že jsme ještě pořád hloupí, tudíž potřebujeme být hlídáni a dostrkáváni… Jistě může být tato ustavičná pečující láska nepříjemná, zvláště je-li úzkostlivá a nabourává-li naši svobodu. Nicméně jsme rádi, že s námi nějak zůstává i do dospělosti, takže nám chlapům tato mateřská pozornost vymění špinavou košili nebo třeba zaštopuje děravé ponožky (to už dnes jistě ne, ale já si to ještě od své maminky pamatuji), zalije květiny, uklidí a pobídne k úklidu, připraví svačinu, pohlídá počet vypitých štamprlí na rodinné akci… a třeba také vypere a nachystá kostelní prádlo, avšak především že nás nese v srdci a modlí se za nás. Otcovský přístup je odlišný: chrání nás před vnějším nepřítelem a nebezpečím a otevírá nám svět: uvádí nás do nových možností, překračuje dosavadní horizonty… tak otcové vyhazují své malé děti do vzduchu za bojácného přihlížení matek, vytvářejí a prožívají různá dobrodružství, činí nové kroky do neznáma, rozrážejí hranice domácího krbu… ale také stanovují pevné hranice v důležitých věcech a postojích, takže vyžadují určité jednání a přizpůsobení.
Číst dál: Homilie o 12. neděli v mezidobí - s letošními absolventy ZŠ
Sestry a bratři!
Velmi často se bojíme situací, které nikdy nenastanou, a záležitostí, které nás nikdy tolik neohrozí. Což je přirozené a dobré: pokud se bojíme na místě, kde bychom mohli spadnout, uklouznout nebo si jinak ublížit, je to zdravé, poněvadž takový strach nám velí dát si obzvláštní pozor. Říká se, že v západních Tatrách – Roháčích, zahynulo mnohem více lidí na hřebenu Baníkova než na Ostrém Roháči – na něm to totiž vypadá mnohem nebezpečněji, a tak si při jeho zdolávání dají lidé mnohem větší pozor než u nenápadných a zrádných cestiček na hřebenu Baníkova. Oprávněný strach nás tedy chrání a umožňuje překonat nesnáze. Snadno však, vlivem negativních prožitků i traumat, takový strach naroste do chorobných rozměrů a důrazů, takže se bojíme zbytečně a příliš, jsme svazováni a svíráni obavami o to, co nikdy nenastane, cítíme se ohroženi, zeslabeni a podrážděni vůči všemu, co nám připomíná naši křehkost…
Možná právě takto prožívali svůj strach apoštolové po Ježíšově ukřižování. Dnešní evangelium vysvětluje, že „ze strachu před Židy měli dveře zavřeny“. Apoštolové prožili silné velkopáteční trauma a zklamání při Pánově smrti, a tak se nyní – snad až příliš úzkostlivě a nerealisticky – obávají, že židovští předáci vyhledají také učedníky nazaretského Mistra a poženou je na smrt. Tento ochromující strach jim velí zůstat v uzavřenosti před celým světem.
Číst dál: Homilie na neděli v oktávu velikonočním
Tak nám začala postní doba. Někdo by mohl namítnout: „To já sice vím, ale týká se to jen křesťanů, a to nejspíš asi pouze těch, kteří to myslí s vírou příliš vážně.“ Nemyslím si to. Mám za to, že takové postní období je v obecném významu užitečné, ba velmi potřebné pro všechny lidi současné doby. Proč?
Postní doba je charakterizovaná střídmostí a odříkáním – a to jsou nelibě znějící slova, zvláště jsme-li navyklí na určitý komfort a úroveň, kterou nehodláme měnit. Jenže určitá ztráta, chybění něčeho, nedostatek dosavadního – to jsou velmi užitečné prvky v našem životě. Vždyť tyto mínusy dříve či později, více či méně stejně do života přicházejí: ztráta zdraví či mládí, chybění někoho blízkého, nedostatek uznání, úspěchu, radosti, sil, pochopení, potěšení, peněz… jak obtížně se pak s takovými ztrátami vyrovnáváme! Jistě se nelze na všechno připravit, ale jakési dobrovolné chybění, zřeknutí se něčeho ve prospěch střídmosti a skromnosti nám může pomoci vyrůst v odolnosti, trpělivosti, zodpovědnosti, důvěře, vnímavosti vůči druhým, skromnosti, vyrovnanosti…
Číst dál: Postní doba pro všechny?
Vypráví se, že jistý muž si ve velkých problémech vzpomněl, jak mu kdosi radil: pomodli se, otevři Bibli, zaboř prst do knihy, a určitě najdeš odpověď na svůj problém. Pomodlí se tedy, otevře Bibli a čte: „Šel a oběsil se.“ Muž zbledne a říká si: „To není možné, něco takového přece Bůh po mně nemůže chtít!“ A tak se znovu pomodlí, znovu otevře Bibli, zaboří prst do knihy a tentokrát čte: „Jdi a jednej také tak!“
Jak je vidět, Bible není žádná věštící koule, která mi při správném ovládání sdělí, co mám nebo nemám dělat, co je nebo není pravda. Jistěže máme mnoho svědectví o tom, jak třebas jedna věta z Písma lidem změnila život nebo ukázala správnou cestu – vzpomeňme na svatého Augustina, který slyšel ze sousedství zvláštní a nezvyklý dětský pokyn: „Vezmi a čti“, a když otevřel Bibli, našel větu, která mu osvítila srdce a přivedla jej k pravému setkání s Pánem (srov. Řím 13,12). Takto ovšem skrze Písmo promlouvá Bůh zcela svobodně a ke každému jinak a jindy – podle toho, co nám prospívá, a jak jsme schopni mu naslouchat; nejedná se o žádný ovládatelný automat na štěstí, GPS, poradnu v tísni, internetový vyhledávač nebo zázračný lék. Boží slovo je zkrátka nevyzpytatelně „plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč...“ (Žid 4,12)
Číst dál: Homilie při neděli Božího slova: roztržky a sjednocení
