Vítejte na stránkách naší farnosti

Homilie na Světový den prarodičů a seniorů - 16. v mezidobí A

Sestry a bratři!

Občas slyšívám: „To stáří je zlé“, „To stáří je špatné“. Je to pravda? Možná by bylo zajímavé, kdybychom zde udělali průzkum, a zjistili, co si farníci myslí… Já každopádně – a nejspíš byste to ode mne čekali – si myslím, že to není pravda. Stáří může být těžké, ale stáří není zlé. Nicméně většinou toto konstatování pronášejí lidé, kteří jsou stiženi utrpením, drtí je nemoci, jsou opuštění, mají strach… V jejich prožívání tedy převažují zlé věci, kvůli nimž haní stáří jako celek, který nedoceňují. Vysvětleme si to na podobenství z dnešního evangelia: Ježíš hovoří o dobrém semeni, které hospodář zasel na své pole, a o zlé setbě, kterou do pšenice rozházel nepřítel. Obojí spolu vyrůstá téměř bez rozeznání, a teprve až se ukážou plody, tedy klasy, je zřejmé, že roste a bují i plevel. Může to být obraz našeho života. To zlé je v něm přítomno pořád a vždycky. Někdy možná není ani k rozeznání od dobrého, např. když někdo dělá dobré věci se špatným úmyslem; anebo se nám zdá, že hříšné počínání může vést k dobrému a že je užitečné. Není. Časem se to ukáže. A stáří neomylně přivádí k poznání toho plevele: člověk by rád viděl plody dobrého života, a najednou ho přemůže množství toho, co se nepodařilo, co další generace kazí nebo pošlapává, co je najednou potlačeno těžkostmi, neduhy a trápeními… a ukazuje se také, jak jsme málo odolní a trpěliví, málo důvěřujme v Pána, neporadíme si, ačkoli jsme si v životě přece vždycky se vším nějak poradili… Rázem je toho tolik, co nám může přerůstat přes hlavu.

Ohlédnutí za květnovým putováním na mariánská poutní místa Brna a okolí

Květnovou sobotu se bohuslavičtí, závadští a bělští poutníci, kteří v tomto chladnějším ránu vyklouzli z teplých postelí, vydali na pouť po mariánských poutních místech v okolí města Brna. Sešlo se nás právě tolik, abychom zaplnili autobus. Zatímco někteří dospávali, ostatní se pustili do družných rozhovorů, a za tohoto ševelení jsme se dopravili k první zastávce v Brně-Tuřanech. Toto starobylé mariánské poutní místo je jedním z nejstarších na Moravě s počátkem, dle legendy, až v cyrilometodějské době. Slovanští apoštolové svatý Cyril a Metoděj přinesli podle pověsti sošku Matky Boží na Moravu. Při rozvrácení Velké Moravy ji zbožný lid ukryl v lese.  „Roku 1050 šel nábožný a u svých sousedů vážený rolník Horák, v Chrlicích usedlý, večer z polní práce domů. Na místě, kde jsou nyní Tuřany, byl les a v něm keře planých růží. Zde spatřil blíže cesty v jednom keři velké světlo zářící na všechny strany. Byl to oheň bez kouře, bez plápolu a bez praskotu. Nelekl se toho muž statečný, ale byl zvědav, co se zde děje neobyčejného. Hned se domníval, že se tu něco nebeského, podivuhodného ukrývá; přistoupí, a hle! Vidí věc neobyčejnou, vidí tu nebeskou Růži neporušenou žádným trním hříchů, vidí Matku Boží, od níž světlo nebeské tak mocně se šíří.“ Na místě, kde byla soška podle legendy nalezena, stojí nyní kaple Zjevení a v ní nápis: „Zde tuřanským k radosti, nalezla se matka milosti.“ Součást tuřanského poutního areálu tvoří kostel Zvěstování Panně Marii, šestiboká raně barokní kaple, ambity a zahrada s kašnou, růžemi a vzrostlými kaštany.

Homilie o 12. neděli v mezidobí - s letošními absolventy ZŠ

Sestry a bratři, milí mladí přátelé!

Nejspíš všichni od raného dětství dobře známe všemožné mateřské pokyny, např.: vezmi si čepici, dej pozor na cestu, jeď opatrně, nezapomeň si vzít pití, napiš, jak jsi dojel, vrať se brzy, už si nepřidávej, nesrkej, převleč se, chovej se slušně… Jsou to projevy pečující lásky, která je pro nás velmi důležitá, ba nutná a provází nás od samotného početí, zvláště celým dětstvím. V dospívání pak na nás tato ustavičná pozornost často působí protivně – jako by nám dávala signál, že jsme ještě pořád hloupí, tudíž potřebujeme být hlídáni a dostrkáváni… Jistě může být tato ustavičná pečující láska nepříjemná, zvláště je-li úzkostlivá a nabourává-li naši svobodu. Nicméně jsme rádi, že s námi nějak zůstává i do dospělosti, takže nám chlapům tato mateřská pozornost vymění špinavou košili nebo třeba zaštopuje děravé ponožky (to už dnes jistě ne, ale já si to ještě od své maminky pamatuji), zalije květiny, uklidí a pobídne k úklidu, připraví svačinu, pohlídá počet vypitých štamprlí na rodinné akci… a třeba také vypere a nachystá kostelní prádlo, avšak především že nás nese v srdci a modlí se za nás. Otcovský přístup je odlišný: chrání nás před vnějším nepřítelem a nebezpečím a otevírá nám svět: uvádí nás do nových možností, překračuje dosavadní horizonty… tak otcové vyhazují své malé děti do vzduchu za bojácného přihlížení matek, vytvářejí a prožívají různá dobrodružství, činí nové kroky do neznáma, rozrážejí hranice domácího krbu… ale také stanovují pevné hranice v důležitých věcech a postojích, takže vyžadují určité jednání a přizpůsobení.

Homilie na neděli v oktávu velikonočním

Sestry a bratři!

Velmi často se bojíme situací, které nikdy nenastanou, a záležitostí, které nás nikdy tolik neohrozí. Což je přirozené a dobré: pokud se bojíme na místě, kde bychom mohli spadnout, uklouznout nebo si jinak ublížit, je to zdravé, poněvadž takový strach nám velí dát si obzvláštní pozor. Říká se, že v západních Tatrách – Roháčích, zahynulo mnohem více lidí na hřebenu Baníkova než na Ostrém Roháči – na něm to totiž vypadá mnohem nebezpečněji, a tak si při jeho zdolávání dají lidé mnohem větší pozor než u nenápadných a zrádných cestiček na hřebenu Baníkova. Oprávněný strach nás tedy chrání a umožňuje překonat nesnáze. Snadno však, vlivem negativních prožitků i traumat, takový strach naroste do chorobných rozměrů a důrazů, takže se bojíme zbytečně a příliš, jsme svazováni a svíráni obavami o to, co nikdy nenastane, cítíme se ohroženi, zeslabeni a podrážděni vůči všemu, co nám připomíná naši křehkost…

Možná právě takto prožívali svůj strach apoštolové po Ježíšově ukřižování. Dnešní evangelium vysvětluje, že „ze strachu před Židy měli dveře zavřeny“. Apoštolové prožili silné velkopáteční trauma a zklamání při Pánově smrti, a tak se nyní – snad až příliš úzkostlivě a nerealisticky – obávají, že židovští předáci vyhledají také učedníky nazaretského Mistra a poženou je na smrt. Tento ochromující strach jim velí zůstat v uzavřenosti před celým světem.