Není divu, že jsem farníky v neděli 26. května v závěru bohoslužeb patřičně šokoval, když jsem jim oznámil, že v červenci odcházím do jiné farnosti. Biskup Martin mě loni v září ustanovil farářem v Bohuslavicích a sám jsem toto jmenování chápal jako potvrzení svého místa, které tak mělo vykazovat určitou stálost. Není divu, že se proto mnozí farníci nyní ptají: Proč zase ten náš farář odchází, sotva jsme si zvykli? Jinde jsou faráři bezmála třicet let, a nikdo je nemění…

Probíhá mistrovství Evropy ve fotbale, a tak dovolte jeden fotbalový příměr. V každém zápase má trenér možnost vystřídat hráče v poli za čerstvé síly z lavičky. Někdy je takové střídání zcela zřejmé, když se např. někdo na hrací ploše zraní nebo už viditelně fyzicky nemůže. Jindy je střídání více taktické: trenér potřebuje oživit hru v určité části hřiště, reagovat na vývoj zápasu, dát důvěru dalším hráčům, stáhnout z hřiště toho, komu se nedaří plnit, co bylo domluveno, nasadit nějaké překvapení atd. Bylo by krátkozraké nadávat na trenéra, že poslal na lavičku našeho oblíbeného hráče, pokud tato změna prospěla celému týmu. Trenér má zodpovědnost a dělá, co považuje za nejlepší pro herní výsledek. Snad trochu podobně lze vnímat roli biskupa, který má na starost mančaft kněží, skrze něž spravuje svou diecézi a všechny její farnosti.

Občas je i mezi námi potřeba provést změny a kněze v poli vyměnit. Je to očekávatelné, zvláště když přichází nový trenér – náš biskup se v září ujal svého úřadu diecézního biskupa – a potřebuje nastavit systém podle svých nejlepších představ. Jsou mezi námi kněží, kteří jsou staří a nemocní, a tak potřebují vystřídat; další potřebují změnu, protože se jim zrovna nedaří nebo protože svůj post zastávají už dlouho; jiní musejí pomoci jinde v naléhavé situaci, která nastala; některým chce biskup svěřit nové úkoly… To všechno způsobuje, že jde o kolotoč na sebe navazujících změn. Jistě, tento příměr pokulhává, protože střídaní hráči odcházejí mimo trávník a čerstvé síly nastupují z lavičky, zatímco kněží se většinou mění mezi sebou v poli (kromě úmrtí či odchodů a naopak nových svěcení). Ale jde mi o tu představu týmu, který někdo koučuje a který musí fungovat jako celek. Pokud tedy máme na jazyku výčitku, že nám toho našeho „panfarařa“ biskup bere, zkusme odhlédnout od svého malého trávníčku a podívat se na celé diecézní pole. Konkrétně v mém případě se jedná o situaci, kdy biskup usoudil, že novojičínská farnost potřebuje změnu po jednatřiceti letech náročné služby kněze dnes v již důchodovém věku. A tak oslovil mne. Nové místo jsem přijal s důvěrou, že on zná tu šachovnici diecéze a ví, proč a kam zodpovědně hýbe s figurami. A navíc věřím, že jsme v režii nejlepšího Trenéra, který koučuje ten náš životní zápas a celou církev svým svatým Duchem.

Přimlouvám se tedy, abychom všichni fandili celému týmu církve. Bez ní to totiž nejde, jakkoli v ní cítíme někdy až moc z té nevoňavé a hříšné člověčiny. Odpovězme si však: Kdo nás naučil Otčenáš? Kdo nám předal zvěst o Kristu? Kdo nám napsal Nový zákon? Kdo nás vyučuje ve víře, shromažďuje k modlitbě, ke svátostem a ke společenství kolem Krista? Ostatně kdo mě poslal sem do Bohuslavic? Odpovědí je vždy: církev. Bez ní věřit v Krista dost dobře nejde. Mohu někde objímat stromy, prožít něco úchvatného na pláži nebo na horách… ale z toho nic neplyne, nikam to nevede, nedává mi to růst a směr víry a nic z toho nepředám druhým. Jistě může být fajn si na plácku za chalupou zakopat s kamarádem na jednu branku. Ale nebude to v pravém slova smyslu fotbal, který přece potřebuje tým, pravidla, taktiku a zkušenosti, trenéra, stadion a diváky, zázemí lidské i finanční… Tak i naše duchovní touhy a prožitky potřebují církev.

Ochotný hráč se sebere a bez řečí nastoupí tam, kam mu trenér ukáže. Jako např. když se postaví k penaltě. Nebo třeba i nasadí rukavice a postaví se do branky… Také my kněží jsme formovaní k tomu, abychom dokázali opustit své dosavadní působiště a začít někde znovu. Není to vždy snadné. Ale naším zázemím je církev, která je všude, kde působíme a kde se modlíme a pracujeme pro Boží království, a také společenství mezi námi kněžími. Nicméně zároveň je nutno dodat, že kněz není jako nějaký úředník, který se vymění spolu s cedulkou na dveřích, a všechno jede bez potíží dál. Ve farnostech vytváříme vztahy, které nás taktéž ukotvují, rozvíjejí a formují. Jsem vám tedy všem vděčný za všechno, čím jste obohatili mé vztahy k vám a naši společnou službu Bohu i lidem. Proto taková náhlá „technická“ výměna faráře nás lidi přirozeně bolí. Farníci nejsou stroje ani zákazníci či klienti, a tedy ani pastorační objekty, které někdo vede a pak je zase bez mrknutí oka předá jinému. Ovšemže většina naší kněžské práce je předatelná a funguje dál. Navíc je taková výměna vždy pobídkou, aby se prohloubila spolupráce mezi farníky a probudila se větší zodpovědnost za společné dílo, které nestojí jen a jen na knězi. Ale jsou vztahy a záležitosti, v nichž zůstává větší osobní náboj. Zdůrazňuji proto, že na jednu stranu odcházím se vším všudy a nemíním se plést do dalšího směřování farnosti; na druhou stranu jsem připraven být v kontaktu s každým, kdo to bude osobně ve své situaci potřebovat. I to je součástí správného vidění diecézního pole: ani v Novém Jičíně se neuzavřu jen do „své“ farnosti, podobně jako v Bohuslavicích jsem byl v kontaktu s lidmi z mých dřívějších působišť, kteří projevili zájem a potřebu se setkávat.

Nezbývá než dodat, že i kněžský nástupce na mém dosavadním postu bude potřebovat spolupracovníky a že se mnohem lépe kope za mančaft, když hráči cítí podporu, důvěru a přijetí od těch, kterým slouží. Mrzutý a ubrblaný divák ještě nikdy žádnému týmu neprospěl, naopak.

S přáním Božího požehnání a potřebné síly pro všechny vaše další denní kroky a cesty