A je tady podzim a s ním spojená, dá se říci, tradiční farní pouť. Její inspirací byla tentokrát moravská mariánská poutní místa. Pro velký zájem farníků jsme cestovali autobusem a mikrobusem, ale i přes větší počet účastníků-poutníků vše probíhalo svižně a bez komplikací. Pohodlně jsme se usadili a za časného chladnějšího rána vyrazili směr Olomoucký kraj. Přibližně po hodince cesty jsme zastavili v rozlehlé rovinaté krajině u poutního kostela Očišťování Panny Marie v Dubu nad Moravou. Zde nás přivítal temperamentní kněz, který nás po seznámení s prostorem kostela provedl přilehlou provozní budovou a jejími místnostmi, sklepy a zahradou. Někteří z poutníků ochutnali i víno z tamního sklepa. V kostele nad oltářem je umístěna černá byzantská Madona s žehnajícím děťátkem, se zářícím sluncem a měsícem. Do Dubu přitahovaly poutníky zprávy o zázračných uzdraveních, které se děly na přímluvu Matky Boží, což je i zaznamenáno v protokolech komise sestavené olomouckým biskupem.
Za postupného vykukování sluníčka zpoza mraků jsme klikatým stoupáním Drahanskou vrchovinou dorazili do Sloupu v Moravském krasu. V kostelíku Panny Marie Bolestné nám místní duchovní povyprávěl o historii poutního místa a přiblížil atmosféru zdejší tradiční pouti. Toto poutní místo je spojeno se sochou Matky Boží držící mrtvého syna, která je dílem neznámého autora původem z Itálie. Pořídil ji hrabě Karel Ludvík z Roggendorfu pro svou ženu Karolinu. Pro zvláštní vztah k Sloupu uložili manželé sochu v tamním mlýně. Předmětem úcty se socha stala pro sloupské po zázračném uzdravení nemocné mlynářovy dcery, což se rozneslo do okolí, a začali přicházet první poutníci. Poutníků přibývalo, a proto vznikla potřeba na místě dosavadní dřevěné kaple vybudovat kostel. Ten však nakonec nechala vystavět hraběnka Karolina až po manželově smrti. Chrámová klenba kostela je vyzdobena freskami, jejichž výjevy jsou inspirované litaniemi k Matce Boží, jako například Matka Spasitelova, Matka Boží moudrosti, Zrcadlo spravedlnosti.
Po společné modlitbě, nezbytné pauze a drobném nákupu jsme se vydali na další poutní místo. To nás přivítalo právě probíhající oslavou Dne Křtin. Na počátku poutní tradice tohoto místa ve středověku stála gotická socha Madony. Podle legendy byla nalezena v keři během bouřky v nedaleké obci Bukovina. Za hluku doléhajícího z náměstí, kde se konaly oslavy, jsme si vyslechli výklad místního kněze ke zvonkohře, která je umístěná v ambitu poutního areálu, a poslechli si zvuk dovedně sladěných 33 zvonků. V kostele Jména Panny Marie, který je vystavěn na půdoryse řeckého kříže, jsme slavili mši svatou. V podzemí kostela jsme navštívili kostnici s neobvykle vyzdobenými lebkami. Kdo chtěl, využil následující pauzu k občerstvení, popovídání u kávy nebo jen tak ke slunění či k procházce mariánskou Radostnou stezkou. Nedivím se, že toto malebné místo v Křtinském údolí přitahovalo a stále přitahuje množství poutníků.
Posledním zastavením na naší pouti byl kostel Nejsvětější Trojice ve Fulneku. Výstavba tohoto barokního kostela je spojena s obrazem Panny Marie Pomocné, který věnovali farnímu kostelu zarmoucení rodiče po ztrátě dvou synů. K obrazu pak přicházeli poutníci a po modlitbě u něj docházelo k uzdravení. Z dochovaných zdrojů se v polovině 18. století při modlitbě věřících objevily na obraze Matky Boží slzy. Historií a prostorem kostela nás provedl místní pastorační pomocník. Pak už následovalo jen společné foto a za postupného stmívání a při debatách o čerstvě zveřejněných volebních výsledcích jsme se vraceli domů.
Toto jednodenní putování po poutních místech Moravy nás snad alespoň na chvíli vtáhlo do zástupu těch, kteří před námi putovali se svými radostmi i bolestmi, nadějemi i zklamáními za Matkou Boží ve víře v její pomoc.
Zuzana Černá
Informace pro účastníky farní poutě:
Trasa: Dub nad Moravou - Sloup - Křtiny - Fulnek
Ve Křtinách prožijeme společně mši svatou a bude čas pro rozchod a volný program.
Odjezd v 6:30 od farního kostela v Bohuslavicích; na místo odjezdu se každý dopravuje sám!
Návrat kolem 19. hodiny na stejné místo
Oběd není zajištěn! Vzhledem k počtu poutníků a k nejistému stravovacímu zázemí v sobotu odpoledne v navštívených lokalitách je lepší mít s sebou patřičné zásoby na celý den.
Těším se s vámi na společné poutování s a za Matkou Boží!
P. Vojtěch Janšta
Sestry a bratři!
Slyšeli jsme evangelium o obsazování míst – což se vzhledem k uzavřeným lavicím (zde) ve farním kostele zdá být velmi aktuální – mnozí před postaveným lešením uvažujete: kam si sednout? Většinou v kostelích nemáme ten problém jako tehdy farizeové, totiž že bychom se hrnuli na přední místa. Snad bychom v souvislosti s porušeným zasedacím pořádkem mohli uposlechnout pozvání hostitele z dnešního evangelia: „Příteli, pojď si sednout dopředu!“ Samozřejmě že účast na mši svaté není o tom, na jaké si v kostele sednu místo; každý se cítí dobře někde jinde. Špatný by byl pouze postoj, s kterým by se někdo schovával vzadu či venku proto, že ho to nebaví, chce to mít co nejsnáze za sebou a nechce se do bohoslužby nijak zapojovat. Ono pozvání „pojď si sednout dopředu!“ totiž ve své hloubce vyzývá, abychom přišli blíž do Ježíšovy přítomnosti, která se nám ve mši svaté tolik otevírá.
Připomeňme si, že mše svatá je Ježíšova oběť na Kalvárii za hříchy světa: je to tedy Kristus přítomný s touž láskou, s níž neváhal obětovat sám sebe na kříži za spásu nás všech! Abychom mohli být účastni tohoto největšího božského díla pro lidstvo, dal nám Bůh mši svatou: eucharistickou blízkost svého Syna, v níž je jeho oběť za lidstvo přítomná konkrétně pro nás. Tak můžeme ustavičně čerpat z darů, které nám Kristus Pán poskytuje ustavičně až do konce světa. Proto věřící už od raných dob odpovídali na tuto Ježíšovu přítomnou lásku tak, že přinášeli ve mši svaté různé dary: chléb, víno, květiny, olej, ryby, sýr, ptáky, potřeby pro bohoslužbu a pro lidi v nouzi. Tyto dary byly postupně stále více peněžité. To znamenalo: jestliže Ježíš se mi daruje s tak velikou láskou, potom ani já nepřijdu s prázdnou, ale daruji mu něco ze svého, abych se mu v denním životě a ve službě druhým mohl stále více láskou podobat. Tento zvyk se nám zachoval dodnes: při bohoslužbách vybíráme do košíčku na potřeby farnosti nebo na chudé, potřebné či ohrožené lidi světa. A současně necháváme sloužit mše za své blízké nebo vzdálené, zemřelé i živé. A výrazem toho, že chceme Kristu něco ze sebe darovat, je i ono mešní stipendium, tedy dobrovolný finanční příspěvek, který dotyční z rodiny, jež „má mši“, darují sloužícímu knězi, tzn. pro potřeby církve. Tak plody mše svaté přinášejí užitek 1. celé církvi, protože jde stále o jednu oběť Kristovu (modlíme se za papeže, biskupy, živé i zemřelé věřící i nevěřící, potřeby světa); 2. těm, za které se mše svatá slouží – tedy na úmysl konkrétní rodiny či skupiny; 3. jde o osobní užitek pro všechny, kteří se mše svaté zbožně účastní se svými modlitbami. Kristova oběť zpřítomňovaná na oltáři má nesrovnatelnou hodnotu a sílu v porovnání s jakoukoli jinou soukromou nebo i společnou modlitbou věřících.
Číst dál: Nedělní homilie: mše svatá v prožívání trvalém i aktuálním
Pán Bůh zaplať všem, kteří se jakkoli podíleli na oslavě mých čtyřicátých narozenin!
Děkuji za všechny přípravy a zdárný průběh celé akce.
Děkuji za Vaši účast na farní zahradě, za Vaše přání, dary, úsměvy, podporu, modlitby, překvapení...
Bylo s Vámi fajn a nadále bude!
Kdo by se chtěl ještě podívat na malé ohlédnutí za mými 40 lety (nástěnky s informacemi a fotkami), vše je k dispozici na faře. Stačí zazvonit nebo se dopředu domluvit.
Přeji Vám požehnané letní dny a těším se na další společná setkávání!
P. Vojtěch Janšta
Sestry a bratři!
„Co říkáte na tu Ukrajinu?“, ptají se mě lidé na potkání. „No je to hrůza“, přiznávám popravdě. Je to jakýsi všeobecný a hluboký šok, který nyní prožíváme i společně sdílíme. Jistě svou roli hraje i strach, co bude s námi; převažující notou však je bezpochyby bezradnost z té mašinérie zbytečného násilí, které se podepisuje nejvíce na těch, kterých se ti mocní nikdy na nic neptají. Jak s touto situací naložit? Konkrétní dění na místě není přímo v našich rukou kromě pomoci, kterou jsme už nyní zváni zprostředkovat zvláště těm, kteří nejvíce trpí. Velmi však záleží na tom, jak s touto válkou naložíme ve svém srdci a ve svém životě. Takřka paralelně s prvními válečnými zprávami z Ukrajiny bylo možné se na stránkách Vatikánského rozhlasu dočíst o tragické situaci v Sýrii, kterou líčí tamní apoštolský nuncius kardinál Mario Zenari. Podle OSN žije v Sýrii devět z deseti lidí pod hranicí chudoby. V těchto podmínkách žije 13 milionů lidí, kteří mají hlad a trpí zimou. Před několika týdny se stany v táborech pro vysídlené osoby zhroutily pod tíhou sněhu. Pod jedním z těchto stanů bylo rozdrceno i dítě, jiné děti umrzly. Válečné konflikty zde výrazně polevily, ale lidé stále umírají: loni bylo zabito nejméně 3700 lidí, včetně více než 300 dětí. Zejména na severovýchodě této země lidé opakovaně trpí útoky ze strany extremistů z takzvaného „Islámského státu“. Navzdory dramatické situaci se na tuto zemi už dva až tři roky zapomíná. Lidé z médií, které kardinál oslovil, mu odpověděli, že po deseti letech války se „už bohužel zprávy o Sýrii neprodávají“. Kardinál výstižně poznamenává: „To, co se děje v Sýrii, může vidět každý, kdo chce, ale jak řekl Benedikt XVI., potřebujeme vidoucí srdce.“[1]
Číst dál: Nedělní homilie: válečné události jako duchovní výzva
