Copyright 2020 - Římskokatolická farnost Bohuslavice u Hlučína

Komentář k nedělnímu Božímu slovu

Rozjímání Božího slova k 5. neděli velikonoční A

Sk 6,1-7; 1 Petr 2,4-9; Jan 14,1-12

Připomínali jsme si v těchto dnech 75 let od ukončení osvobozovacích bojů Druhé světové války. Příběhy mnoha mladých mužů nasazených do války či mnoha truchlících rodin, které zažily tolik strachu, utrpení a bídy a často přišly o své otce či syny, už k nám častokrát nezaznívají s onou palčivostí, jakou měly ještě třeba před třiceti či padesáti lety pro naše předky. Vnímáme je totiž z pozice míru a klidu a z dlouhého odstupu, který dává zapomenout na dávné a překonané těžkosti. To je jistě dobře, že už dlouho nevíme, jak hrozná je válka. S podobnou odtažitou pokojností však můžeme pohlížet také na situaci, do níž v dnešním evangeliu vnáší Ježíš slova útěchy a povzbuzení. Ocitáme se ve večeřadle při Poslední večeři. A do atmosféry radosti a přátelství zaznívají z Ježíšových úst předpovědi odchodu, smrti, utrpení a zrady. Jistě, objevovaly se už dříve mnohé náznaky odmítnutí a protivenství, zvláště ve vyostřených sporech s farizeji a zákoníky. Přesto však přetrvávaly krásné a uchvacující prožitky, které Ježíšovi nejbližší zakusili se svým Mistrem. Po tom všem je takto hrozivá předpověď zcela nepochopitelnou zvěstí, která přináší neklid a ustrašenost. Učedníci si nemohou srovnat, že tento jejich Pán, který měl vždy každou situaci pod kontrolou a se vším si věděl rady, se má najednou ocitnout v takové temnotě. Ve vzduchu visí obavy, nejistota, strach, tíseň… Těžko si to představíme my, kteří se na Ježíšovu smrt díváme z pozice jeho vítězství, což nám ostatně předkládá stále trvající velikonoční doba, jež oslavuje Kristovo zmrtvýchvstání. Je to podobné jako právě letošní výročí konce války s naším pohodovým odstupem mnoha desetiletí. Ježíšův odchod, o kterém je řeč a který má nastat, byl velikou neznámou a razantním ohrožením učednických jistot. Proto Ježíš svou dlouho řeč učedníkům uvozuje slovy: „Ať se vaše srdce nechvěje.“ Kristus Pán chce svým následovníkům předat to nejlepší a posílit je, dát jim nástroje pro pochopení a uchopení toho všeho, co nastane, až on odejde na smrt. Ale učedníci nechápou, nerozumí. Mají strach a nic nedává smysl. Schází jim pohled víry, který byl předán skrze hlásanou velikonoční zvěst nám všem. My jsme beznadějnost při Ježíšově smrti prožít nemuseli. Pro nás je řeč o Kristově odchodu srovnatelná s odchodem matky na nákup či otce na houby, protože víme, že odchází proto, aby přinesl mnohem víc, takže krátce a rádi strpíme jejich nepřítomnost.

Nicméně i my se můžeme stát současníky Ježíše, jehož odchod nás trápí a rozechvívá. Zažíváme totiž i my chvíle radosti, spokojenosti, naděje, i nadšení a jásotu; ale vyvstávají také nejistoty, obavy, strach, zmatek, zklamání, pochybnosti, vnitřní prázdnota, krize všeho druhu, ohrožení, bolest, slabost, neútěcha, pokušení k rezignaci, pachuť zla a hříchu, nepochopení, vnitřní protesty… Leccos z toho se v našem životě objevuje čas od času i s velkou naléhavostí a neodbytností. A to se nám nelíbí. Bodejť. Tohle nás znejišťuje a oslabuje. A nikdo nechce být nejistý a slabý. Každý chce vítězit, mít vše pod kontrolou a dívat se na události svého života s klidným a úsměvným nadhledem a vhledem, který vše chápe a správně vyhodnocuje. Ale ono to tak není. A je dobré si to přiznat, ačkoli tuto vnitřní nejistotu a slabost raději přehlušíme tím, co nám jde, co zvládáme, co nám poskytne krátkodobou a plytkou útěchu, v čem si dokážeme svou soběstačnost a úspěšnost, kde zapomeneme na úpěnlivé volání vyprahlého nitra… Snad právě proto přináší velikonoční doba i tohle nepříjemné téma, u něhož se vnitřně ošíváme, abychom velikonoční radost objevili a přijali v jeho hloubce, nejen podle měřítek naší úspěšnosti a pohody, která se tak snadno rozpadnou a zmizí.

            A tak Ježíš jakoby odchází i v našich těžkostech pryč z našeho života, z toho všeho, co prožíváme – chtěli bychom se jej chytit, nalézt jej právě pro svá trápení… ale zdá se, že není k dispozici, odešel. A to nás trápí a znejistí ještě více. Ježíš nás ujišťuje: „Je to pro vás dobré, abych já odešel.“ (Jan 16,7) Proč? Protože právě tehdy může růst naše víra. Ježíš své učedníky dnes ujišťuje, že jako věřící v Boha mají věřit i v něj. To se snad zdá samozřejmé, ale v pohledu na ukřižovaného Mesiáše to už tak snadné není. Boží Syn, jemuž důvěřuji, je odsunut a zdánlivě vyřízen. Mlčí a mizí. Není tam, kde dříve býval, nemohu se ho dohledat. „Věřte! Věřte, že mám moc ve vašem životě působit a vítězit!“ Víra je vírou teprve tehdy, když uskuteční krok do temnoty, když přebrodí chladný a dravý proud pokušení a ohrožení… jinak je to naše představa víry, ale nikoli víra živá. Taková víra totiž znamená, že přestáváme mít vše ve svých rukou a jsme nuceni se opravdu a jedině spolehnout na Boží pomoc a Boží přísliby. I v naší modlitbě totiž máme sklon vyprosit si to, co už budeme mít, co nám Bůh dá a s čím budeme spokojeně a jistě zacházet. Ale lásku, sílu, věrnost ani pokoj nedostáváme do zásoby – jako když zajedeme na čerpací stanici, koupíme benzín a zase nějakou dobu vesele jezdíme dál. Nestačí přijít si pro požehnání, navštívit mši v neděli či jen ve svátek, jednou za čas poprosit… a Bůh nadělí, takže si vystačíme. Nikoli! O lásku je třeba prosit a usilovat denně! Každodenně obnovujeme nového člověka a svou křehkost proměňujeme působením Boží milosti! Není bez zajímavosti, že Ježíš se v evangeliu přirovnává vždy k něčemu dynamickému a ustavičnému: je živá voda, pramen, chléb, světlo, dveře, život… tedy to, co užíváme pořád znovu, co obnovujeme, co se nedá uzavřít do zásobárny a zakonzervovat. Vzpomeňme, jak Izraelité sbírali manu – chléb z nebe na poušti: vždycky nasbírali jen na konkrétní den. Pokud si někdo zkusil vzít něco do zásoby, do dalšího dne mama zčervivěla a zapáchala (Ex 16,19n). Z Boha žijeme ustavičně, znovu a znovu, protože v žádném vztahu nelze žít do zásoby ani mít jednou provždy něco hotové. Vždyť také nesníme krajíc chleba s očekáváním, že poporosteme o čtvrt metru. Živíme se po troškách každý den a přejídání nám nesvědčí. Tak ani duchovní život se neskládá z nějakých spektakulárních okamžiků, jakéhosi duchovního obžerství, díky kterému pokročím o míle a pak z toho sám v klidu čerpám. Ano, jsou mimořádné chvíle milosti, a velkého Božího působení – Pán ví, co kdy potřebujeme. Ale řádně se jedná o denní a ustavičné drobné kroky víry, lásky a modlitby. Eucharistie v nás nevzbuzuje extatické zážitky (až na výjimky), ale sytí nás vnitřně den za dnem a posiluje v křesťanském životě.

Na první pohled protikladný obraz přináší apoštol Petr v druhém čtení, když Krista přirovnává k živému kameni, který lidé odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný. Kámen znamená pevnost, stabilitu, oporu. Tímto kamenem je Ježíš pro náš život, na něm máme stavět. Tedy jednou provždy – a hotovo? Apoštol však zároveň vysvětluje, že jedině skrze víru se může stávat Ježíš takovým kamenem našeho života. Tedy opět je zde zaslíbení spojené se stálým rozhodnutím k víře, k odevzdání své důvěry Pánu. Kdo odmítne přijmout víru, o takový kámen klopýtá, protože si z něj dělá hrad vlastních svévolných očekávání, která zklamou. Bůh není moje pevnost, kterou si vystavím, a mám pokoj.

Tuto ustavičnost Ježíš dnes vyjadřuje jedním důležitým příměrem – totiž když prohlašuje, že je cesta. Cesta jistě vede k nějakému cíli. Ale cíl života je pro nás ve věčnosti. Cesta životem neprobíhá tak, že dospějeme k nějaké metě – a pak se zastavíme, dáme nohy nahoru a už s námi nikdo dál nepohne, protože jsme dosáhli svého cíle. Nikoli. Život je cesta, která trvá. Cesta má smysl sama o sobě – ona je růstem, posilováním, získáváním zkušeností, osvědčováním, doprovázením… Takto se Ježíš vyjevuje v našem životě. A právě proto, že je zároveň pravda a život, který nám chce stále vlévat, stává se součástí naší životní cesty, kterou on sám tvoří, dáme-li mu prostor.

Ježíšova cesta je totiž cestou k Otci, je to cesta sjednocení s Bohem, kterému patříme jako děti. Apoštolové nechápou a Filip – snad za všechny učedníky všech dob – vyjadřuje touhu vidět Otce – a to bude stačit. Zase je zde to pokušení jednorázového vyřešení, pak už si vystačíme… Je zajímavé, že toto „stačit“ se v Janově evangeliu vyskytuje pouze na dvou místech a v obou případech zaznívá z úst apoštola Filipa – podruhé zde a ještě předtím při události nasycení zástupů: Filip přemýšlí, za kolik denárů bude stačit aspoň trocha jídla pro celý zástup lidí (srov. Jan 6,7). Tento apoštol vystupuje jako symbolický reprezentant naší touhy po zajištění, po tom, co bude stačit, co můžeme očekávat a co nám Bůh dá. Je to projev starostlivosti, ale vázané na ono přivlastnění, se kterým budeme už sami hospodařit. Kolikrát se nás zmocňuje mentalita: to stačí, nepřeháněj, to je dobré, už dost, neblázni… V tradiční víře je tento styl přístupu velmi častý a zakořeněný. Ježíš naproti tomu zdůrazňuje, že on je v Otci a Otec v něm: že je třeba být s ním, stále, dlouho a znovu… a tak poznávat Otce. Opět je zde v popředí dynamika ustavičného společenství a následování.

A potom Ježíš připojuje, že tato víra, ke které nás dnes zve, v nás může ožít pro jeho skutky. Vždyť máme přece zkušenost s mnoha Božími skutky v církvi i ve svém životě, v životě svého okolí. Nemusíme se bát, že nás Pán opustí a zůstaneme na všechno sami. Na prvním místě je však nutné zůstat s ním a v něm. Nevrhnout se do svých denních záležitostí bez něj a sami ze sebe. Poučení si máme vzít z počínání apoštolů v dnešním prvním čtení: když vyvstaly praktické potřeby a požadavky, které si činily nárok na čas a síly apoštolů, oni ustanoví sedm pomocníků – jáhnů, aby je tato práce neodvedla od modlitby a služby slova. Tam se čerpá, ustavičně u Pána živého, doprovázejícího a působícího.

Pane Ježíši Kriste, ujišťuješ nás dnes o své přítomnosti v našich životech, i v těžkostech a nesnázích – ano, právě tam, protože skrze ně nás můžeš učit oddanosti tobě, můžeš na naše úpěnlivé pozvání vstoupit více do našeho života. Zveš nás, abychom se obnovili ve víře v tebe a denně čerpali z tvé blízkosti, protože ty jsi cesta, která vede k pravdě, k životu, k Otci, ke spáse. Pomoz nám, Pane Ježíši, dennodenně uskutečňovat tento tvůj velikonoční odkaz, aby v nás rostla láska, radost a velikonoční pokoj každým dnem, který ti ve své křehkosti a současně důvěryplné víře cele odevzdáme.

 

 

 

Rozjímání Božího slova ke 4. neděli velikonoční

Sk 2,14a.36-41; 1 Petr 2,20b-25; Jan 10,1-10

 

O dnešní neděli se v mnoha kostelích nejen naší vlasti slouží mše svaté za hasiče, protože na zítřek připadá svátek patrona hasičů sv. Floriána. Nebude tedy ke škodě připomenout si události a poselství jeho života právě v souvislosti s dnešním Božím slovem.

Sv. Florián se narodil kolem roku 250 pravděpodobně v dnešním St. Poelten v blízkosti Vídně. Tehdy se jednalo o římskou provincii Norikum. Florián se stal důstojníkem římské armády s vysokým postavením, snad byl i správcem provincie. V oné době vládl císař Dioklecián, neslavně proslulý krutým a nemilosrdným pronásledováním křesťanů. Také do města Lorch, kde Florián působil, bylo shromážděno asi čtyřicet křesťanů k uvěznění i k zabití. Florián je chtěl zachránit, a tak se sám octnul před císařským soudem. Tam neohroženě vyznal svou křesťanskou víru a odmítl se jí vzdát navzdory mučení, byl proto odsouzen k smrti: 5. května 304 mu přivázali na krk mlýnský kámen a hodili jej do řeky Emže, v níž se utopil. Jeho tělo pak nalezla jistá křesťanka Valérie, která jej pohřbila na svém pozemku. V 8. století pak byly Floriánovy jeho ostatky přeneseny na nové místo, nad nímž byl zbudován kostel a klášter, který nese jeho jméno: St. Florian.Sv. Florián, patron všech hasičů, slaví 4. května svátek | hasici.cz

Svatý Florián se však stal patronem hasičů až mnohem později, snad v 15. století. Dle jisté legendy je mu připisována záchrana hořícího domu modlitbou. Voda ve Floriánově putýnce či vědru, s nímž je nejčastěji zobrazován, je jistě poukazem na jeho násilnou smrt, při které neprolil krev, ale byl pohlcen vodním živlem. Zde je patrná rozhodující proměna: vody záhuby se díky světcově smrti a mučednickému vítězství staly vodami zachraňujícími, vodami života. Tato voda měla hasit vyprahlost a zlo (srov. Jan 4,10-14). Florián je tak patron obojího hašení: zla a žízně duchovní stejně jako žáru ohně. Je současně patronem kominíků, hutníků, pekařů a kovářů, tedy těch profesí, které mají co do činění s ohněm či žárem.

Z tohoto světcova odkazu si vezměme právě tuto záchranu ze záhuby – fyzické i morální a duchovní. V souvislosti s posláním hasičů lze konstatovat, jak rychle se naše příbytky, které jsou místem a znamením bezpečí, mohou kvůli působení živlů stát místem pohříchu nebezpečným: ať už se na dům oboří vichřice, nastane zemětřesení, přivalí se povodeň nebo stavbu zachvátí plameny. Prvním úkolem při takovém ohrožení je vždycky okamžitě vyvést ven ty živé a zachránit je zprostřed hrozící zhouby. Právě tento obraz si podržme pro rozjímání nad dnešním Božím slovem.

Apoštol Petr po svém letničním kázání, z něhož jsme dnes slyšeli závěrečnou část, vybízí naslouchající lid slovy: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Snad působí toto naléhání příliš dramaticky. Jenže jak tehdy, tak i dnes platí, že existuje mnoho zvráceností, v nichž se ocitá tento svět, a je potřeba z nich nalézt cestu – tedy z toho, co je převrácené, co neslouží svému účelu, co je naruby, vyšinuté, zlé, škodlivé… A z těchto zvráceností Pán nabízí cestu ven – podobně jako jsou vyváděni lidé ze zhoubných požárů ve svých domech.

V dnešním evangeliu vykresluje Ježíš příměr z prostředí pastýřů a pastevců: pastýř je ten, který vstupuje řádně do ovčince a vyvádí své ovce ven. Toto vyvedení nebylo nějakou kratochvílí či příjemnou příležitostí ke změně – to byla naopak zásadní životní nutnost! Pastýř v suchých oblastech Blízkého východu musel s ovcemi urazit někdy i mnoho kilometrů, aby jim poskytl alespoň omezeně ony svěží pastviny, o kterých dnes tak pochvalně na Boží adresu prozpěvoval žalmista. Bez tohoto vyvedení by ovce v bezpečí svého ovčince zahynuly. Vyvést znamenalo dávat život. V kontrastu s tímto pastýřem jsou vylíčeni zloději a lupiči, kteří nevcházejí do ovčince dveřmi, ale přeskakují ohradu a přicházejí, aby loupili, kradli, uchvacovali a ničili – a to ve svůj vlastní sobecký prospěch. Pastýř je naopak ten, kterému záleží na ovcích, který je zná jménem a kráčí před nimi, aby jim dával to, co potřebují. Proto jej také ovce následují a neposlechnou nikoho cizího, protože vědí, kdo se o ně s láskou stará.

Za takového dobrého pastýře se následně Ježíš prohlásí: vždyť on sám na sobě uskutečňuje starozákonní prorocké přísliby o Hospodinu, který se sám ujme svého stáda a jako jediný pastýř je zachrání a pozdvihne. Vtělení Božího Syna přináší v tomto obraze zcela konkrétní pozvání: vyjít za Ježíšem, který dobře zná cesty našeho lidství a ví, kudy kráčet k záchraně. To není slepé, bezobsažné a nesvobodné pochodování za svévolným mocipánem: vždyť Kristus Pán jako jediný opravdu beze zbytku ví, co je v člověku. Jelikož zná své ovce jménem, zná velmi důvěrně každého z nás a ukazuje nám cestu, která vede k plnému rozvinutí našeho lidství.

Proto také v závěru dnešního úryvku Ježíš prohlašuje: „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“ Hojnost života je příznačná právě pro dobrého pastýře, který ví, jak dovést své svěřené stádo k plnosti toho, po čem touží a co potřebuje. Co je to vlastně mít život? Ten pozemský, se všemi jeho vnějšími zajištěními? S jeho radostmi i starostmi? Jistě, ale copak tohle stačí? Kolik zlodějů a lupičů takto obchází ovce všech možných stád a obírá je o jejich pravý život tím, že jim zaslibuje štěstí a blaženost výměnou za komerční či mocenskou podřízenost a oddanost. V Božích očích je život mnohem více: je to plnost naší existence ve víře, naději, lásce, důvěře, pokoji, odolnosti v protivenstvích a v pokušeních, je to cesta ústící do plnosti věčného života. Proto Ježíš přišel, proto stále přichází, aby nás vyváděl na tuto pastvu.

K tomuto životnímu společenství s Ježíšem je však zásadně potřeba rozhodnutí patřit do jeho stáda. A toto rozhodnutí s sebou nese rozpoznání, co vede do jeho blízkosti a co naopak od něj odvádí –  neboli co je dobré a co je zlé, co nám prospívá a co nám škodí. Dnes se často prosazuje taková indiferentní šeď, v níž je možné či tolerované vlastně všechno, jen aby si každý našel tu svoji pastvu, která mu vyhovuje. Tohle není Boží cesta. Ježíš jasně rozlišuje a vede nás k této důslednosti. „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Není možné sedět na dvou židlích, přijímat to, co voní i to co smrdí.

V každé pomáhající profesi je důležitá rozhodnost, zvláště když je v ohrožení potřeba jednat rychle. Je třeba někoho, kdo velí, kdo má jasno, kdo ví, proč a co dělá, kdo strhne k tomu i ostatní a koordinuje celou záchrannou akci. Takovou rozhodností a vizí oplývá právě náš Dobrý Pastýř Ježíš Kristus. On nás vyvádí na správné pastviny. Avšak je otázkou, jestli nasloucháme jeho hlasu. Vždyť kolik vnímáme hlasů, které vnikají do našeho života a vyvádějí nás do iluzí štěstí, jež je tak krátkozraké, prchavé a náhražkové… Ježíšův hlas se zdá být příliš tichý, nejasný, skrytý a také nepopulární a odtažitý od všech naléhavostí dneška… Tento Ježíšův hlas však zaznívá zcela jasně, chceme-li se do něj zaposlouchat: zaznívá v našem svědomí, zaznívá v církvi, v modlitbě, v potřebách našich bližních, zaznívá jemně, a přece rozhodně a stále, ba naléhavě: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Budete-li žít ve vleku světské mentality a vlastního sobectví, budete-li se choulit do lákavého ovčince své pohodlnosti a ryze vlastního štěstí, přijdete o pravou pastvu a stanete se snadnou kořistí vlků, lupičů a zlodějů. Je potřeb vykročit, vyjít tam, kde je Život, Ježíš sám.

V dnešním evangeliu se Ježíš představuje jako dveře k ovcím: kdo vejde skrze něj, bude zachráněn. On je ta úzká brána, která vede do života (srov. Mt 7,14), on je ten, skrze něhož jedině můžeme správně žít a kráčet a rozhodovat se a putovat… Všechno skrze něj, s ním a v něm… Navraťme se, bratři a sestry, k „pastýři a strážci svých duší“, jak dnes vystihuje apoštol Petr, k tomu, který neváhal za nás zemřít a jehož rány nás uzdravily. To je přece nejpádnější důkaz dobrého pastýře, kterému jde o ovce, za něž dává i vlastní život!

Vraťme se na závěr ke sv. Floriánovi. V jeho jménu a skrze jeho přímluvu se konaly a konají mnohé záchranné akce na pomoc člověku v tísni a ohrožení. „Bohu ke cti, bližním ku pomoci“, stojí na mnoha krásných praporech a hasičárnách našich krajů. Nejvíce Bohu ke cti je tedy to, co opravdu slouží k pomoci nám lidem, jimž se sám Boží Syn stal bližním. Když jsme nejen v současné době svědky toho, jak se nasazují síly pro záchranu zdraví, bezpečí, ekonomiky, pozemského života a komfortu, mějme na paměti, že sv. Florián chce nejvíce bdít nad záchranou našich duší, jichž je Pán opravdu pastýřem a strážcem. Kéž on sám svou přímluvou hasí v našich srdcích a našich příbytcích všechno zhoubné a zlé, to, co způsobuje duchovní pohromy, a ponouká nás, abychom se nechali Kristem vyvádět na svěží pastviny života, který díky Němu roste v nás do plnosti Božího království.

 

Rozjímání Božího slova ke 3. neděli velikonoční

Sk 2,14.22-28; 1 Petr 1,17-21; Lk 24,13-35

Nevím, jestli je dnes běžné nebo spíše výjimečné, když se někdo cizí dá do řeči se spolucestujícím v dopravním prostředku. Lidé, kteří takové rozhovory rádi zapředou, někdy působí nepříjemně až dotěrně, protože vyrušují druhé z jejich činnosti a poklidné a bezpečné ulity, kterou si kolem sebe v cizím prostředí rádi vytváří. Ještě odvážnější je přidat se k cizí skupině nebo i dvojici, která o něčem hovoří. Snad bychom to chápali jako drzost, neomalené vetřelectví či trapnou zvědavost. V dřívějších dobách byl tyto náhodné konverzace běžnější – vždyť neexistovaly mobilní telefony nebo sluchátka, noviny či knížky a lidé cestovali ponejvíce pěšky, a tak si rádi zpříjemnili náročné cestování rozhovorem s náhodným spolupoutníkem; navíc se v době bez sdělovacích prostředků mohli dozvědět něco nového a zají1 Kristus při lamání chlebamavého. Takto se tedy přidává v dnešním evangeliu sám Ježíš ke dvěma učedníkům, kráčejícím svěžím podvečerem za jarního smrákání do nedaleké vesnice (asi 11 km). Patrně to tedy nebylo nic drzého ani vtíravého, když se jich Kristus Pán zeptal: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Učedníci však reagují snad i trochu podrážděně, nejspíš však udiveně – Kleofáš odpovídá: Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Považuje Ježíše za hostujícího židovského poutníka, která přibyl na svátky do Jeruzaléma, a nemá páru o tak významné události, která se ve městě odehrála a která těm dvěma nyní působí velký zármutek. Evangelista mistrně vykresluje tuto scénu: rozpoložení dvou prchajících a zklamaných Ježíšových stoupenců a jejich živý dialog se vzkříšeným Kristem. Současně však je toto jejich prožívání odrazem cesty víry nás všech křesťanů.

Jedná se totiž o jedno z nejvtíravějších pokušení našeho duchovního života: že Ježíš je „jediný, kdo neví“ – kdo nám nerozumí, kdo není tam, kde jsme my, a kdo neprožívá s námi naše životní události – prostě je nepřítomen. Možná s druhými je, ale se mnou se nesetkává, je mi cizí, nerozpoznávám ho na své cestě. A přitom právě Ježíš je ten jediný, který o tehdejších velikonocích tam ve Městě skutečně byl, který opravdu svou obětí až k smrti bytostně a v plnosti prožil slavnost beránka, který dobře ví, co se tam stalo, protože „on sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě“ (1 Petr 2,24). To je ten zvláštní protiklad božské reality a našeho nepochopení. Celý proces osobního růstu víry nakonec spočívá v tom, že křesťan směřuje od zvěsti, která mu byla předána, ke zjištění, že se i jeho tato realita víry týká, že i v jeho životě je Bůh činný, živý a mocný. Učedníci tak zde představují všechny, kteří musí podstoupit tuto přeměnu od nadšené či samozřejmé víry, která se snadno sdílí a v níž je jaksi bezproblémově dobře, k osobnímu a skutečnému poznání Vzkříšeného Pána. Tento přerod prožívají mnozí mladí lidé, kteří nerozumí tomu, co by pro ně  měla znamenat praxe víry, kterou zdědili od rodičů, a cítí se zklamáni svými duchovními očekáváními. Ale jsou to i věřící jiného věku, třeba právě v situaci nějaké osobní krize, v níž jim jejich obraz Boha vyhasl. A tak jako ti dva učedníci i oni opouštění církev, opouštějí společenství, v němž dosud byli, své farnosti, opouštějí někdy své rodiny, své vazby na duchovní přátele… a jdou zklamaně svou cestou pryč. „A my jsme doufali…,“ mají možná na rtech podobně jako ti dva Emauzští.

V takové zklamané či tápající víře člověk dokáže odrecitovat leckteré modlitby, které se naučil, zná obsahy víry – ale je to pro něj mrtvá zvěst, která mu nic neříká a zdá se mu neúčinná, tedy nepravdivá. Přesně takto dokážou dva zasmušilí učedníci zvěstovat Ježíšovi radostnou zvěst o Něm samotném – ale se smutkem, pochybnostmi a bez zápalu. Popisují Ježíšovo prorocké vystoupení, vysvětlují, jak ženy přišly s ohromující zvěstí, jak byl prázdný hrob, jak vidění andělů dotvrzovalo, že On žije… ale sami tomu nevěří. Protože ho nikdo neviděl – a oni ho vidí, a stejně jim to není nic platné! Protože stále mají svou představu Kristovy živé přítomnosti, protože jejich srdce jsou zatížena smutkem a bezvýchodností. To je karikatura křesťana: který sděluje radostnou zvěst, ale sám zůstává ve vlastním smutku, rezignaci a zklamání. Jak může takovéto mrtvé svědectví někoho oslovit, nadchnout, přesvědčit? Papouškovat zvěst víry bez vnitřního přesvědčení a živé víry je nejen rozpačité, ale i směšné. Proto sv. Augustin nabádá křesťany: „Vyznání víry ať je pro tebe zrcadlem. Dívej se do něho, abys viděl, zda věříš všechno, o čem prohlašuješ, že to věříš. A denně se raduj ze své víry.“ (Sermones 58,11,13; cit. v Katechismus katolické církve, č. 1064).

Ježíš na smutné a bezvýchodné rozpoložení těch dvou reaguje doprovázením – starostlivým, bdělým, živým, diskrétním, a přitom činným a přetvářejícím. To je cesta do Emauz, kterou tak či onak projde každý věřící křesťan, než zjistí, že Bůh v jeho životě prokazatelně je a jedná. Hned, když se Kristus Pán ujímá slova, říká jakoby s povzdechem: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit všemu tomu, co mluvili proroci!“ Jistě, Ježíš je svým životním příběhem učil číst nově knihy židovských svatých Písem, tedy našeho Starého zákona. Proto také v té chvíli Ježíš začíná od Mojžíše a probírá dále všechny proroky, takže se zdá, že celé Písmo nepokrytě hovoří o ukřižovaném Mesiáši. Ale tohle rozjímání pro Kristovy současníky nebylo vůbec snadné, ba bylo naprosto nemyslitelné a nepředstavitelné: žádné biblické texty ani žádná židovská tradice nepočítaly s tím, že by Mesiáš mohl být ukřižován jako zločinec. Na tohle prostě židovský věřící nemohl být připraven. Židé očekávali zcela jiného spasitele, vítězného a triumfujícího, s božskou mocí navenek projevenou. Toto poselství Starého zákona o utrpení Mesiáše se začalo objevovat až při zpětném čtení Ježíšova příběhu, který skrze smrt vyústil ve slavné zmrtvýchvstání. Proto si apoštol Petr v dnešním prvním čtení při hlásání Kristova vzkříšení pomáhá jedním z Davidových žalmů, protože až nyní získala slova tohoto inspirovaného starozákonního pěvce poselství o zmrtvýchvstání: „Mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení.“ On přece nemohl podlehnout smrti – jako Boží Syn ji překonal. A zde je patrně ona potíž, kvůli níž Emauzští Ježíše nepoznali a ani nemohli uvěřit, že Kristus vstal z mrtvých: oni totiž hovoří o Ježíšovi jako o prorokovi. Ale pokud by Ježíš byl pouhý prorok, byť neobyčejný, musela by jeho násilná smrt znamenat krach a tragédii, podobně jako tomu bylo už mnohokrát předtím, kdy Hospodinovi proroci byli násilím odstraňováni ze středu odpadnuvšího Izraele. Jedině je-li Ježíš Božím Synem, může mít jeho hrůzný konec smysl, protože jedině jako takový ji může přemoci. Učedníci tedy na základě svědectví Písma mají nazřít velikost Ježíše jako Mesiáše, tedy Krista v jeho božské rozměru, poslání a vítězství.

 Čistě po židovsku tedy nelze poznat na cestě životem ukřižovaného Mesiáše. To je milost Nového zákona, radostná zvěst evangelia. A přece i pro nás pro křesťany je stále pohoršlivá a stěží pochopitelná. Jako bychom v sobě stále měli tuto židovskou útěšnou touhu po zjevení Boží moci ve slávě už nyní, s přemožením všech nepřátel a s jasným zábleskem triumfujícího vítězství… „A my jsou doufali…“ Náš Bůh takový prostě není a nebude. Křesťanství není pohádka na dobrou noc. Kristus nesestoupí z kříže, aby zvítězil mimo něj. Vítězí právě na něm. Skrytě, třetího dne. Radost evangelia je jiná, než hledá tento svět. Je to radost úplná, protože přemáhá všechno zlé – nevyhýbá se těžkostem, neuzavírá člověka do ideálního mimosvětského prostoru jakéhosi blaženého mystéria, ale obrací jej k realitě světa a k realitě Boha, který se pro tento svět stal poníženým člověkem a současně vítězným Spasitelem. Proto se pravý křesťan pozná podle niterné radosti – ta může mít samozřejmě mnoho podob a způsobů prožívání a projevení, nemusí to být žádné extrovertní a halasné veselí. Ale je to radost navzdory tíži okolního světa, v každé situaci. Smutek Emauzských je nastavené zrcadlo naší víře, našemu dennímu křesťanství: zdali do něj dokážeme promítat živou velikonoční zvěst o Kristu, nebo pro nás zůstává povětšinou mrtvá. Mešní modlitby pro dnešní neděli dvakrát zdůrazňují právě naši velikonoční radost: aby v nás trvala a aby dozrála v radost věčnou. Evidentně je to důležitý rozměr naší křesťanské spirituality.

A pokračujeme-li v četbě příběhu dál, zjišťujeme, jak se ponenáhlu v Ježíšově přítomnosti tato radost zmocňuje i našich dvou smutných poutníků. Je to proces, který můžeme prožít i my. A na tuto cestu nám evangelium adresuje několik zásadních postřehů.

Nejprve je důležité, aby člověk o svých problémech, smutcích a zklamáních s někým mluvil, aby to všechno vyslovil. Není to pro nás snadné, protože se instinktivně bojíme, že připomenutím a vyslovením nás to všechno svízelné znovu přemůže a zaplaví. A přesto právě sdílení je cestou k osvobození. Samozřejmě není žádoucí si takhle povídat s kýmkoliv. Naši dva aktéři výmluvně ukazují, že pokud si člověk povídá s druhým, který je na tom podobně, spíše se utvrdí se svém bludném kruhu a posílí ve svém smutku. Tyhle příklady asi známe: vrána k vráně sedá, přijde jeden se svými starostmi, druhý se svými hořkostmi a křivdami, třetí s pomluvami, vzájemně se ujistí, jak je to všechno špatné a beznadějné, a příště se sejdou takhle znovu… Je potřeba se svěřit někomu, kdo mi může ukázat cestu ke světlu, nějaké východisko a naději. Snad nám Pán často posílá do cesty nějakého toho poutníka, v němž on sám naslouchá našim zkomoleným a zamotaným příběhům.

Zadruhé je zde výrazná role Božího slova. Učedníci pozorně naslouchají tomu, co jim Ježíš sděluje. A poznávají, jak později zjišťují, že se jim rozhořívá srdce, že s touto radostnou zvěstí jsou doma, u sebe, tam kde chtěli být, s radostným srdcem… To jsou okamžiky v životě každého z nás, kdy zakusíme, že Boží slovo je pro nás, že nám dává smysl a otevírá nás pravdě a božské blízkosti. Takto osvobozující je pozorné a věrné naslouchání Písmu svatému – a také tomu, kdo nám je vykládá, třeba v homilii či duchovní četbě.

A potom je zde ústřední moment celého příběhu – učedníci pozvou Ježíše dál: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se již nachýlil.“ Ano, Pane, zůstaň se mnou, protože vím, že temnoty hříchu, smutku, pokušení a beznaděje se blíží a hrozí zavalit mé srdce, mou naději a tvou blízkost ve mně. Jde o to opravdově pozvat Spasitele do svého života – nejen tak na chvíli, když si zrovna vzpomenu, nejen když se mi to hodí a něco z toho mám. Opravdově přijmout Ježíše do svého života – to je jeden z hlavních kroků při evangelizaci, a tu potřebujeme pro svůj život z víry znovu a znovu. Aby totiž s námi Pán zůstal nejen jako poutník, nejen jako spolucestující, který zde chvíli je a za chvíli zase není… ale pořád, jako spolubydlící, jako ten, s nímž trvale JSEM. Nelze počítat s tím, že se hned všechno rozzáří a změní. Učedníci takto obyčejně zasedli se svým poutníkem za stůl. Ale můžeme počítat s tím, že takové opravdové pozvání Pán nikdy neoslyší.

A tak nastává okamžik, kdy ti dva nešťastníci Ježíše konečně rozpoznají – stane se tak při lámání chleba. Ti, kteří Ježíše viděli rozlámaného na kříži v jeho utrpení a smrti, jej nyní rozpoznávají, když rozláme chléb. Tato rozlámanost z lásky je přeci bytostnou charakteristikou ukřižovaného a vzkříšeného Pána. Kolikrát právě utrpení, zvláště když je prožívané podle Kristova vzoru, nás posune do Boží blízkosti a otevře nám oči pro Kristovu přítomnost. Protože v utrpení se stáváme pokornějšími, vnímavějšími, zdravě bezradnějšími, a tím připravenějšími pro Boží navštívení. Současně je toto lámání chleba předznamenáním eucharistie, v níž se s námi Pán setkává a v níž odměňuje naši poctivou a pozornou účast na slavení mše svaté proměnou našeho nitra.

Učedníci v té chvíli reagují tím nejsprávnějším způsobem: zvědnou se a ihned se vracejí do Jeruzaléma. Vracejí se do církve, mezi své, tam, kde plá víra, kde se živě dosvědčuje: „Pán skutečně vstal.“ Své jedinečné okamžiky víry, své duchovní probuzení potřebujeme sdílet a opřít o víru církve a o prožívání s dalšími věřícími, jinak se snadno tyto osobní prožitky vytratí a vyvanou v naléhavé světské každodennosti.

Můžeme se při pohledu na cestu Emauzských povzbudit v naději na cestu víry našich bližních, zvláště nám drahých. Skutečně se leckdy vzdalují Kristu a církvi a my jejich bludnou cestu do neznáma prožíváme se smutkem a bolestí. Ale Ježíš je s nimi. A už při jejich převráceném putování je skrytě navrací zpět, ačkoli to tak zprvu vůbec nevypadá. Důležité je, zda mají ochotu naslouchat Božímu hlasu. A tu jim můžeme z velké části vyprosit. Ten návrat zpět už není tak obtížný, protože hořící srdce nehledí na překážky a ohledy, běží za tím, co zakusilo, běží tam, kde se církev stále shromažďuje kolem svého vzkříšeného Pána.

Pane Ježíši Kriste, vzkříšený Spasiteli, děkujeme ti, že nás provázíš při našem růstu a zrání víry, který je někdy spíše bloumáním a smutným odvratem. Děkujeme Ti, že máš trpělivost s našimi zklamanými očekáváními, s naší nechápavostí a zatěžkaností srdce. Děkujeme ti, že nás neopouštíš a stále pracuješ na přeměně našich představ o tvé přítomnosti v našich životech. Prosíme tě o vnímavé srdce vůči tobě i vůči všem, které nám chceš poslat do cesty. Nauč nás pravému naslouchání, víře v tvé slovo a oddanosti k němu, rozhodnému a věrnému pozvání, kterým tě denně vtahujeme do svého života, a pozorné účasti na eucharistické slavnosti církve. Abychom mohli společně s našimi bratry a sestrami chápat stále více svou cestu víry a sdílet společně radost z tvé účinné blízkosti.

           

Rozjímání Božího slova ke 2. neděli velikonoční

Sk 2,42-47; 1 Petr 1,3-9; Jan 20,19-31

Jako bychom se s počátkem evangelijního vyprávění této neděle vraceli o týden zpět. „Navečer prvního dne v týdnu“ znamená závěr Velikonoční neděle, tedy dne Kristova vzkříšení a objevení prázdného hrobu. Připomeňme, že scéně, kterou líčí dnešní evangelium, předcházelo hledání víry Marie Magdalské a dvou učedníků, Petra a Jana. Marie jako první přichází k učedníkům se zvěstí o prázdném hrobě, avšak podkládá této senzační jitřní zprávě vlastní, falešný výklad: „Vzali mého Pána a nevíme, kam ho položili.“ Učedníci vyrazí k hrobu a na místě, kde leží pruhy plátna se zvlášť složenou rouškou (srov. rozdíl oproti vzkříšení Lazara, který vychází svázaný pruhy plátna a s rouškou na hlavě), se v nich rozhoří víra, která dosud chyběla Maří Magdaléně. Ta vzápětí potkává Ježíše samotného, kterého nejprve nepozná, ale poté, co ji Kristus osobně osloví, jej rozpozná a díky této zkušenosti se i v ní rozhoří víra v živého, vzkříšeného Pána. S touto zvěstí pak jde podle Ježíšova pokynu k učedníkům, aby jim zvěstovala: „Viděla jsem Pána.“

Učedníci tedy do nedělního večera již vstřebali zvěst Petrovu a Janovu a rovněž poselství Marie Magdalské, než k nim přichází sám Ježíš. Jedná se o postupné utváření jejich víry, která je nejprve předávána druhými a vzápětí stvrzena Ježíšovým osobním příchodem. Tak tomu je ostatně většinou i s dalšími generacemi křesťanů: nejprve přijímáme to, co nám o Ježíši říkají druzí, ale rozhodující je nakonec to, co s Ním prožijeme osobně my sami, a to ve společenství církve, v níž Kristus vzkříšený přichází mezi nás. Tak je i Ježíšův příchod do večeřadla dotvrzením hlásané zvěsti o živém Mistru a Pánu. Ježíš přichází suverénně navzdory vnějším překážkám i strachu učedníků. Účinným znamením je jeho pozdrav pokoje a rány na rukou a v boku. Je zajímavé, že se nezmiňují rány v nohou. Postačí nejspíš ruce jako doklad smrti ukřižováním a bok jako znamení jedinečné Ježíšovy smrti, při níž otevřel světu své srdce a „vydal Ducha“ (Jan 19,30), tedy krev a vodu, proud předznamenávající křest a eucharistii. Ruce jsou pro kontakt a výrazné znamení rozevřené náruče plně účinným symbolem obnoveného života. Právě na tyto rány hledíme s důvěrou při dnešní neděli Božího milosrdenství, protože ony jsou nejvelkolepějším projevem nezměrné Boží lásky ke světu. Bůh je tak dobrý, že chce člověka zachránit a přitáhnout k sobě, a zároveň je tak mocný, aby překonal překážky hříchů a smrti, které jsme mu jako lidstvo vystavěli. Ježíšův průchod zavřenými dveřmi k ustrašeným učedníkům s odhalenýma rukama a bokem vyjevuje sílu a blízkost tohoto nabízeného božského milosrdenství, v němž se může ukrýt každý hříšník. Apoštol dnes připomíná: Bůh, „protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, (na dědictví) skvělé a trvalé.“ To je radostná a povýtce božská zpráva dnešní neděle!

A tak velmi patřičně je reakcí ustrašených učedníků na Ježíšův příchod právě radost – přesně podle Ježíšova příslibu: „Zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme.“ (Jan 16,22) Ano, nikdo: ani pozemské strasti, ani výhružné počínání velerady či mučitelské praktiky římského světa nemohly vzít radost těm, kteří viděli svého Pána. Neexistuje patrně pádnější „důkaz“ pro Kristovo zmrtvýchvstání než právě tato proměna ustrašeného hloučku následovníků velkopátečního Odsouzence v semknuté společenství nepoddajných svědků živého Mesiáše. A tato radost se šířila prvotní církví. V souhrnné zprávě v dnešním úryvku ze Skutků apoštolů čteme, že první křesťané „každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě“. Takový radostný způsob společného žití, živený nadějí ze Zmrtvýchvstalého, je přitažlivý pro okolní svět. Můžeme přemýšlet, jak právě v současné době všemožných důvodů pro ztrátu radosti můžeme být těmito radostnými křesťany po vzorů apoštolů – nikoli díky okolnostem, ale právě navzdory mnohým okolnostem, protože v tom spočívá pravá naděje.

Ježíš hned vzápětí dává svým apoštolům moc odpouštět hříchy. Dává jim Ducha svatého – je to jakési předznamenaní letničního působení Ducha z pera evangelisty Jana. A je to zároveň dovršení událostí kříže, protože Ježíš při své smrti „vydal Ducha“ (Jan 19,30). A tak je odpuštění jedním z prvořadých plodů Ježíšovy smrti a vzkříšení. Celý vykoupený svět potřebuje tohle odpuštění, aby mohl dorůstat ke spáse. Apoštolové mají být nejen svědky tohoto milosrdného Božího promíjení, ale také nástroji či prostředníky. „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny. Komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Jistě v těchto slovech spatřujeme základ pro svátostné smíření, dané apoštolům v souladu s mocí rozvazování (srov. Mt 16,19; Mt 18,18). Současně však je v tomto pověření skryto i poslání pro všechny učedníky. Každý věřící je totiž zvláštním způsobem poslán, aby přispíval k odpouštění hříšníkům. Jak? Právě tím, že ve svém srdci láme okovy hříchů druhých, když je s láskou, která přemáhá zlo, vystavuje Božímu milosrdenství. Platí tedy v určitém smyslu, že pokud my odpustíme druhým, bude jim moci odpustit Bůh, tedy že On sám čeká na naše svobodné prominutí, aby mohl vstoupit do zlem zapletených situací mnohých hříšníků. Zvláště ti, kteří se provinili proti nám, potřebují naše smíření, abychom je nedrželi v poutech nelásky, zloby a neodpuštění, protože na tyto zádrhele lidské svobody pak naráží i Boží milosrdenství samotné. Tento příspěvek k neděli milosrdenství možná už není tak idylický a snadný, ale je nutný, má-li se Boží milosrdenství účinně projevovat v životě nás hříšníků.

Nicméně z této radosti apoštolů vypadává jeden článek: Tomáš, který onu neděli nebyl s nimi. A tak tuto sdílenou radost kalí jeho nevíra. Tomáš sice připouští, že je ochoten uvěřit, ale klade si jasné a náročné podmínky: dotknout se opravdu a výrazně ran živého Ježíše, který byl předtím ukřižován. To je hmatatelný důkaz odpovídající židovské víře v otázce zmrtvýchvstání. Ostatní učedníci se snaží Tomáše oslovit podobně, jako to udělala první den v týdnu Marie Magdalská: „Viděli jsme Pána.“ To však Tomášovi nestačí. Jde po stejné linii jako zmíněná Mistrova učednice, která se potřebovala Ježíše dotknout, aby její víra obživla.

Významné je nejprve to, že se týden nic neděje. Tomáš vyznačil svou cestu víry, a Bůh na ni jaksi neodpovídá. Prozatím. Tento týden je z hlediska naší spirituality velmi důležitý. Poukazuje na svobodu Boha, který se zjevuje kdy chce, jak chce a podle svého nejmoudřejšího úradku. My si nemůžeme Ježíšův příchod naplánovat, vynutit, zařídit. Je třeba čekat. Nevíme, zda nevěřící apoštol byl stále v okruhu Dvanácti, nebo se vzdálil a prožíval své očekávání v samotě tápajícího a hledajícího učedníka. Každopádně je důležité, že za týden byli učedníci zase pohromadě a Tomáš tentokrát s nimi. K důležité zkušenosti s Ježíšem je potřeba společenství církve. Bez něho, v samotě našich izolovaných, těžkopádných, svévolných a nevěřících srdcí lze Pána potkat a zakusit jen stěží. „Proč mám chodit do kostela, když z toho nic nemám?“, je možná častá otázka hledajících (nejen) mladých lidí. Odpověď v souladu s dnešním evangeliem může znít: „Právě proto, abys mohl zjistit, co z toho můžeš mít, abys zakusil, že Pán se osobně setkává s těmi, „kdo s láskou čekají na jeho příchod“ (2 Tim 4,8). Vydržet tento hluchý čas bez pocítění osobního Pánova dotyku je podstatné: tam se totiž lámou naše ledy, bortí různé překážky a přehrady, které často nevědomky Bohu klademe a které znemožňují jeho lásce proniknout dovnitř, do našeho života. Touhou a vytrvalostí dáváme Pánu prostor, aby mohl hloubit tunel svého milosrdného působení – a my třeba až při jeho prokopnutí zjistíme, že to všechno mělo svůj smysl. Živé společenství církve je jedním z mohutných tunelů, které Pán razí pro spásu světa – díky němu může proniknout až k nám, protože jsme mezi sebou jako Boží děti tajemně propojeni. V tomto smyslu je důležitá i vzájemná modlitba, která nás otevírá působení Boží milosti.

A tak se apoštol po týdnu své nevěřící temnoty skutečně setkává se Vzkříšeným Pánem. Kristus přistupuje na podmínky, které si tento tápající apoštol dal. Už nevíme, jestli se skutečně Tomáš potřeboval dotknout Ježíšových ran – snad ani ne, protože na Ježíšovu výzvu odpovídá vyznáním: „Pán můj a Bůh můj.“ Je to zásadní výpověď víry v Ježíšovo božství. Tomáš tak svým vyznáním navazuje na zkušenost prvních Ježíšových svědků a otevírá tuto nabytou víru všem, kteří budou napříště až do konce časů vyznávat, že Ježíš je jejich Pán a Bůh.

Italský malíř Caravaggio (1571 – 1610) vykreslil apoštola Tomáše, jak se úporně, navíc špinavými prsty „vrtá“ v boku VzkříšenTomášého, aby mohl uvěřit (viz obrázek). Snad touto až pohoršlivou malbou vyjádřil ani ne tak hledání Tomášovo, jako spíše tápání svého života, plného vášní, zvratů a rebelantství, a všech ostatních učedníků, kteří neprožili takovou zjevnost Ježíšova příchodu. Víra všech dalších Ježíšových následovníků je totiž postavena na Ježíšově příslibu: „Blahoslavení, kteří neviděli, a přesto uvěřili.“ Tomáš je ve své víře probuzen díky tomu, že uviděl. Ale to nebude případ dalších křesťanů. Ježíš vstoupí na nebesa a ve viditelné podobě se bude ukazovat již jen zcela výjimečně v určitých soukromých zjeveních, která však tak jako tak navazují na již uskutečněnou víru. Jak to, že jsme podle Ježíšova slova šťastní, jestliže uvěříme bez toho, abychom viděli? Víra totiž není určena ke stálému zkoumání, prověřování, vyhledávání… Je to jako s každým vztahem: důležité je rozhodnutí, protože pochybnosti a nejistoty tu budou vždy. Vzpomeňme na většinu dnešních mladých lidí, kteří svou „víru“ v životního partnera neustále přezkušují společným životem pod jednou střechou, často i se společnými dětmi, aby se dopátrali jakési hmatatelné jistoty, že právě s tímhle člověkem mají být definitivně celý život. A čím více prověřují, tím více častokrát váhají, protože se vynořují stále stejné i stále nové otazníky. Víra je vždycky skokem do temnoty našich nejistot a pochybností, protože se v takovém vztahu dáváme všanc – a právě tohle činí láska. Vyjít ze zajištěnosti svých jistot umožňuje štěstí opravdové odevzdanosti.

Jestliže Tomáš byl utvrzen opravdovým viditelným zjevením Vzkříšeného Pána, odpovídala tato pozemská fyzická reálnost tomu, co očividně prožil o Velkém pátku: hloubka a reálnost utrpení byla vystřídána a přemožena zřejmostí viditelného zjevení. Jsem přesvědčen, že tomu, kdo s Kristem hodně vytrpí a v životě hodně zkusí, dá Pán pocítit také mimořádně svou blízkost. Jakým způsobem to učiní, je už na jeho láskyplném a moudrém působení. Vždyť právě kontakt s tolika ranami, které stále ve světě způsobuje zlo, vede k „tomášovskému“ zakoušení reality Krista vzkříšeného a přítomného. Protože On do těchto ran vnáší vítězství života.

Na nás všech potom je, abychom se nebáli prožívat ve své víře každý den a každou situaci, protože Pán se postará, aby naše víra mohla stále růst. Krásně k tomu na závěr vybízí apoštol: „A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to k chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za tvé rány, které vyjevují vítězství nad nejzáludnějšími silami zla. Děkujeme, ti, že smíme hledět do tvého probodeného boku, z něhož prýští svátostný život církve. A ačkoli tě nevidíme tak jako tví učedníci po zmrtvýchvstání, dáváš naší víře zvláštní útěchu a radost, které plynou z nezištné a odevzdané lásky v osobním vztahu k tobě. Prosíme tě, abychom uměli radost z tvé blízkosti šířit do svých všedních dnů i do světa kolem nás, aby ti, kterým budeme zvěstovat evangelium, mohli být připraveni na dotek tvé milosrdné lásky.

 

Rozjímání Božího slova ke slavnosti Zmrtvýchvstání Páně

Mt 21,1-11; Iz 50,4-7; Flp 2,6-11; Mt 26,14-27,66

Musely to být pro Ježíšovy učedníky Velikonoce obrovských šoků, obzvláště dvou. Prvním šokem bylo Ježíšovo zatčení, umučení a smrt. Patrně si vůbec nedokázali srovnat, co a proč se vlastně děje, nemohli uvěřit, že jejich Mistr je skutečně zabitý. Ztratili perspektivu, smysl a směr svého života, který Ježíšovi a jeho dílu odevzdali. Beznadějně se s tím prali po celou Bílou sobotu. A potom o velikonočním jitru přichází další šok: brzké ranní poselství žen o tom, že Ježíš vstal z mrtvých. Sotva dokázali nějak zpracovat, že Ježíš opravdu umřel, jsou postaveni před další fakt, totiž že vstal z mrtvých. Není divu, že jim „ta slova připadala jako plané řeči a nevěřili jim“ (Lk 24,11) Kdo by se chtěl nechat podruhé zklamat… Tahle skutečnost totiž byla „jen“ zprávou, a ještě k tomu z úst žen, jejichž svědectví tehdejší doba nepřikládala valnou váhu. Zatímco Mistrovu smrt zažili. Ta byla vidět, až příliš zřetelně. Mohli bychom se ptát, proč to negativní, bolestné a hrůzné bylo tak zřetelné, a to pozitivní, radostné a vítězné visí v jakémsi oparu neviditelnosti, nezřejmosti. Důvod je v zásadě jasný: Ježíšovo vzkříšení je záležitostí, která přesahuje tento svět, převyšuje naše možnosti pozemského vnímání. Jde o překonání smrti, a to nikoli ve smyslu návratu zpět do života, jak to učedníci zažili při vzkříšení Jairovy dcery (srov. Mk 5,35-43), naimského mládence (srov. Lk 7,11-17) a Lazara (srov. Jan 11,1-45). Jedná se o průraz do věčnosti, kterou smrt dosud uzavírala. To je pro nás, zabřednuté v pozemskosti, obtížně vnímatelná realita.

Proto také samotná událost vzkříšení není v evangeliích popsána, ani to nelze. Popsán je až – výrazný příchod anděla v letošním evangeliu o vVzkříšeníelikonoční vigilii: jeho vzezření je slovy těžko popsatelné, roucho bílé jako sníh připomíná líčení Ježíšova proměnění na hoře (srov. Mt 17,2; Mk 9,3) A tento anděl odvaluje kámen, který znamená definitivnost smrti, zvěstuje to, co se už událo, a odkazuje na prázdný hrob, kam byl Pán položen, jako na němého svědka Kristova zmrtvýchvstání. Ano, Ježíš prorazil hrob směrem do věčnosti a odvaleným kamenem nám dává zahlédnout toto své dokonané spásné dílo. A samozřejmě nejde jen o něj. Vždyť on zemřel a vstal z mrtvých pro nás! Kristovými Velikonocemi je zbořena hradba hříchů, které nás jako opona oddělovaly od Boha (srov. Žid 4,14;10,19), je přemožena smrt, takže máme živou naději na skvělé a trvalé nebeské dědictví (srov. 1 Petr 1,4), a Ježíš jako živý je přítomen stále s námi „až do konce časů“ (Mt 28,20). Náš život už tedy nekončí ve slepé uličce smrti, získává jasnou perspektivu věčnosti a také způsob kráčení: po boku s Ježíšem, kterého můžeme beze zbytku následovat na cestách života jako živého a přítomného. Jenže neviditelně. Bodejť, lze si pomyslet: jak by se mohl Kristus Pán objevovat každému z nás viditelně, jako tehdy o velikonocích… Tím, že vstoupil na nebesa, je přítomen neviditelně, ale všude a s každým, dokonce v každém z nás – záleží už na nás, nakolik mu to dovolíme.

S tímto dědictvím pak každý z nás věřících žije, zápasí, nakládá, jak umí, vítězí i prohrává. Je tomu totiž s námi podobně jako tehdy s učedníky: také my viditelně zakoušíme to těžké, smutné, prohrané… a „jenom“ jaksi neviditelně a často zamlženě přichází radostná zvěst vzkříšení a vítězství. Navíc vždycky později – nejprve a hned zakoušíme to špatné a obtížné, to dobré mnohdy právě až s odstupem. To jsou naše Bílé soboty učednické bezradnosti, smutku a nenaplněných tužeb. Jsou to však důležité okamžiky či chvíle, protože právě tehdy, když nám vypadnou z rukou naše zbraně, ztrácíme své možnosti a jsme bezradní, můžeme se s důvěrou odevzdat očekávání Pánova příchodu, jeho velikonočního rána. Kolikrát potřebujeme tyhle šoky, aby s naší vírou a vůbec naším životem Pán zatřásl, jako tehdy s hrobem při příchodu anděla o velikonočním jitru.

A tak je pro nás zvěst o zmrtvýchvstání radostná a zároveň nejistá: nevíme, jak ji uchopit ve své denní a všední viditelnosti, obáváme se, že se s Kristem mineme, že se nás jeho přítomnost nedotkne a všechno půjde dál trudně a tíživě jako dřív… Tuto ambivalenci našich velikonočních pocitů vyjadřuje i počínání žen, které na andělovu výzvu spěchají k apoštolům „se strachem i s velkou radostí“. A právě na této cestě, v tomto zmatku a směsici různých pocitů, se setkají se vzkříšeným Kristem. Jedině Matouš líčí toto brzké setkání žen, které živého Ježíše spatří dříve než apoštolové. Ať už se však Ježíš prvně zjevil komukoliv (ostatně tradice nám připomíná, že prvně se po zmrtvýchvstání ukázal své Matce Marii), důležité je povšimnout si této cesty víry, která vede k osobnímu setkání se Zmrtvýchvstalým.

Ženy přicházejí časně zrána ke hrobu, aby dokončily pohřební pomazání. Jsou tedy důsledné, věrné, přicházejí hned, jakmile je to možné, protože „v sobotu zachovaly sváteční klid podle přikázání“ (Lk 23,56). Jsou svým ochotným srdcem připravené na přijetí nové zvěsti. A když jim anděl oznamuje radostnou zprávu nedělního jitra, poslouchají jeho pokyny a jdou k apoštolům. Podřízeností a ochotou reagují na Boží překvapení a zároveň dokážou spatřovat kontinuitu v Ježíšově životě: muži v bílém rouchu je totiž zároveň vybízejí, aby si vzpomněly, co řekl Ježíš „ještě v Galileji: ‘Syn člověka musí být vydán do rukou hříšným lidem, být ukřižován a třetího dne vstát.‘ Vzpomněly si na ta jeho slova.“ (Lk 24,6-8) Číst Boží cesty lze správně jedině díky paměti víry, která se rozpomíná, a tak poznává stále zřetelněji, jak Bůh působí. Současně není zanedbatelné, že tyto ženy jsou spolu – tvoří živé společenství lásky k Ježíši. Kolik takových společenství funguje na všech místech světa, kde věřící společně a s láskou pečují o výzdobu, údržbu a provoz svatých míst! I to je cesta ke vzkříšenému Pánu.

A podívejme se také na učedníky a jejich pohyb k živému Pánu. V Janově evangeliu sledujeme úprk dvou apoštolů Petra a Jana k prázdnému hrobu. Dostali totiž zprávu s klamnou interpretací z úst Marie Magdalény: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ A tak jdou chlapi tenhle průšvih pořešit. Na místě samotném se však zastavují a nechávají promluvit hrob samotný. Všechno je uspořádáno, jako kdyby si někdo ustlal. To není pohled na místo, kde se kradlo. A právě onen druhý učedník vstoupí do hrobky, vidí a uvěří (srov. Jan 20,8). Číst souvislosti, zastavit se a ztišit se, zvláště na místech a v okolnostech Ježíšova mocného a skrytého působení – to je cesta Ježíšových učedníků k jeho živé blízkosti.

Celý velikonoční oktáv budeme číst evangelní zprávy o zjevení zmrtvýchvstalého Krista svým blízkým. Každé z nich má svou osobitost a také kontexty víry i pochybností jednotlivých aktérů. Zásadní je to, že učedníci prožijí a pochopí Velikonoce svého Pána. „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky.“ (Lk 24,46-48) Ustrašení, rezignovaní a nevěrní přátelé Ježíšovi se stávají svědky božských událostí. To je velikonoční proměna těch, kteří neviděli Kristovo vzkříšení, ale ušli cestu víry od Pánova umučení přes prázdný hrob až k osobnímu setkání s ním, který byl mrtev a je živ na věky věků (srov. Zj 1,18). Tato neviditelná božská proměna Ježíšových bratří a sester není něčím méně reálným než naléhavé a často bolestné záležitosti našeho pozemského času. Je naopak jediným klíčem a zdrojem k řešení, zvládnutí, překonání a prožití toho všeho, co nás potkává, a co nás proto v důsledku může posílit a posunout k nebi. Tady začínáme chápat tajemství Velikonoc – tajemství, které se uskutečňuje na každém z nás.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že jsi svým svatým křížem vykoupil svět, žes překonal smrt a otevřel nám nebe. Děkujeme ti, že ve skrytu konáš tu největší a nejzásadnější proměnu světa a každého člověka. Děkujeme ti, že nám nabízíš tuto cestu velikonoční víry uprostřed protivenství a tolika nejistot našeho pozemského času. Prosíme tě, dej, ať kráčíme za tebou věrně, ochotně a poddajně, ať umíme číst znamení tvého působení a posilovat svou duchovní paměť, ať se ve společenství církve utvrzujeme v poselství o tvé blízkosti, abychom se s tebou osobně mohli setkávat všude, kam půjdeme a kam nás ty provázíš, třebas i na zbloudilých cestách do našich všemožných bludných Emauz. A pokud nám zase zmizíš z našeho prožitku a rozhovoru s tebou, dej, ať se ustavičně vracíme tam, kde až do konce časů plápolá oheň velikonoční víry – ve tvé církvi, která stále zvěstuje tvou smrt a vzkříšení a očekává tvůj slavný příchod!

Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění!

 

Rozjímání Božího slova ke Květné neděli

Mt 21,1-11; Iz 50,4-7; Flp 2,6-11; Mt 26,14-27,66

„Přichází, už je tady!“ V reakci na takovou informaci máme hodně možností, jak zareagovat: radostně vyjít vstříc, neochotně se odtrhnout od své činnosti, dělat neslyšícího, schovat se, obrnit se a čekat na nejhorší… Jistěže konkrétní reakce bude záviset především na tom, kdo přichází. Bude-li to někdo vytoužený a očekáváný, naše přijetí bude nadšené a radostné. Bude-li to někdo nevítaný či nebezpečný, budeme znechuceni, ba i vystrašeni.

Liturgie této neděle nám v úvodním obřadu představuje Ježíše, jak vjíždí do Jeruzaléma. Což byla to událost velmi radostná. Lid při tom provolával: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“ Jedná se vlastně o citát z děkovného poutního žalmu (Ž 118,25n). Tento úryvek se v tehdejším židovském prožívání vztahoval na každého poutníka, který přicházel do chrámu, aby uctíval svého Pána, Hospodina. Tady však je citát vztažen přímo na Ježíše – on je tedy ten vpravdě požehnaný, ten, který přichází od Boha, který jako Pán bude vládnout celému světu. To je vlastně mesiášské provolávání, to je očekávání skutečné Boží spásy – tak to podtrhuje i zvolání „Hosana“, které v původním smyslu znamená právě „dej spásu“, jak to čteme v uvedeném verši žalmu, (Ž 118,25). Už tehdy se toto slovo užívalo samostatně v židovské bohoslužbě k radostnému provolání v duchu mesiánského očekávání. Při jásavém Ježíšově příjezdu proto vyjadřuje očekávání zástupu, že Ježíš skutečně přichází jako Mesiáš, jako pravý Král svého lidu. To vystihuje i volání lidu ve verzích dalších evangelistů: „Požehnané království našeho otce Davida, které přichází!“ (Mk 11,10). „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, král izraelský!“ (Jan 12,12) „Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně!“ (Lk 19,38) Lidé zde vyjadřují své nadšení, protože vítají krále, který je spasí.

Betfage Hosana

Kdo však ve skutečnosti nazaretskému Prorokovi takto provolával slávu? Podle toho, že Ježíš vjíždí do Jeruzaléma od Olivetské hory, tedy po poutnické cestě směrem z Jericha, lze usuzovat, že slávu mu přisuzují právě ti, kteří jej doprovázejí. Jsou to tedy poutníci, kteří v Ježíši spatřují svého Krále, nikoli obyvatelé Jeruzaléma. Vystihuje to i dialog v závěru Matoušova úryvku, v němž se Jeruzalémští ptají: „Kdo je to?“ A ze zástupu slyší odpověď: „To je ten prorok, Ježíš z galilejského Nazareta.“ Dokonce se píše, že město „zachvátilo vzrušení“, přesněji že „se otřáslo“ – Matouš líčí tuto situaci stejným výrazem, který používá později o otřesu země po Ježíšově smrti (srov. Mt 27,51). Rovněž Jan vysvětluje, že právě poutníci, kteří přišli do Jeruzaléma na svátky, vyšli Ježíšovi s jásotem vstříc (srov. Jan 12,12). Už zde tedy vidíme jakýsi nesoulad. Ježíš sice vjíždí jako král do svého města, ale jeho obyvatelé toto nadšení nesdílí, alespoň tedy ne většinově. Spíše to jimi zatřese. Zároveň však je potřeba dodat, že podle evangelisty Jana přišlo Ježíše „uvítat množství lidu, neboť slyšeli, že učinil toto znamení“, totiž že vzkřísil Lazara. Proto také farizeové vzápětí prohlašují: „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.“ (Jan 12,18n) Zdá se tedy, že ve výsledku má Ježíš většinovou podporu a také že svou činností ve městě přesvědčí mnoho lidí. Totéž připomíná Matouš svou zprávou, že Ježíš po slavném vjezdu vyučoval v chrámě a uzdravil tam chromé a slepé, kteří jinak do chrámu vůbec neměli přístup, takže farizeje toto jeho počínání rozhněvalo (srov. Mt 21,14n). Tento Ježíšův slavný královský vjezd nás může odkázat i na jeden starozákonní politický převrat, při němž je na trůn dosazen právoplatný dědic trůnu, sedmiletý chlapec Jóaš, zatímco jeho babička Atalja, která dosud uzurpátorsky vládla, je odstraněna. Příběh se uzavírá konstatováním, že „všechen lid země se radoval a v městě nastal klid“ (2 Kron 23,21). Král byl dosazen, lid jásá a přichází pokoj. Něco podobného Ježíšovi příznivci očekávají i nyní. Přesto však Kristus Pán na své královské cestě dopadne jinak, než si oni myslí. Už v této chvíli je totiž jasné, že vyhlížený Mesiáš má zaděláno nikoli na trvalé přijetí, jakého se mu nyní zdánlivě dostává, ale mnohem spíše na odmítnutí.

Zdůrazněme, že Ježíš vjíždí do města nikoli coby triumfální vladař, podobně jako rozliční dobyvatelé před ním. Přichází, jak připomíná evangelista starozákonní citací, jako „pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara“ (srov. Zach 9,9). Ježíš dává od počátku najevo, že nepřišel uchvátit politickou moc, že jeho královská cesta bude zásadně odlišná od způsobů všech předchozích mocipánů a že přichází obnovit a spasit Boží lid. To vystihuje i následné prorocké znamení – vyčištění chrámu. Místo aby zasedl na královský trůn a podrobil si nepřátelskou římskou nadvládu, zdůrazňuje pomýlenost a povrchnost v chrámové bohoslužbě a obětním provozu a současně soustřeďuje božskou spásu nikoli na výsadní místo židovského kultu, ale na svou vlastní osobu. To podtrhuje evangelista Jan, který při té příležitosti nechává Ježíše pronést proroctví: „Zbořte tento chrám, a já ho ve třech dnech zase postavím.“ (Jan 2,19). Ježíš se z lásky k nám vydá na smrt, a tím vykoná spásu, vystaví svým vzkříšením chrám Boží přítomnosti plně a nastálo, pro všechny, ne již pro výlučné židovské obřady.

Takový revoluční a současně mírumilovný a pokorný postoj nedošel v tehdejším židovstvu pochopení. Obyvatelé Palestiny byli tenkrát příliš zahleděni do naděje na politické osvobození, než aby v Ježíši přijali jeho pokorné sebeobětování a tiché podmanění lidských srdcí láskou. Chtěli viditelné a rychlé řešení. Proto v liturgii Květné neděle velmi záhy nastává ostrý zlom a další texty nás přivádějí ke Spasitelovu utrpení, které podrobně rozjímáme v přečtených pašijích. A tak už zde, na úvod Květné neděle, se nabízí zamyšlení pro všechny křesťany: Ježíš stále přichází, a jestliže mu navenek stelu pod nohy svůj plášť, tedy jako svému králi své všecko, co jsem a co mám, jsem také ochoten následovat jeho cestu? Nebo jen očekávám, že bude plnit moje přání? Ježíš je Mesiáš poražený, a tím vítězný. Jako jediný „dobyvatel“ Jeruzaléma skutečně trvale změnil dějiny města i světa, jako jediný dokáže vládnout v životech svých věrných. Co znamená mé provolávání při každé mši svaté: „Hosana na výsostech“? Očekávám spásu od Ježíše, usiluji o to, co pochází shůry (srov. Kol 3,1)? Co ve mně Pán potřebuje rozházet, co musí utichnout v bujaré vřavě tohoto světa? Ježíš ve své pokoře přichází stále – znovu a znovu mi poskytuje příležitost, abych se jej opravdu přidržel a v něm našel spásu. Není obtížné s ratolestmi působivých zážitků v ruce vyjít za vítězným Králem svého života. Jestlipak se jej však budu držet i nadále, až opadne sláva a Ježíš bude vážně řešit mou spásu a s tím spojené těžkosti vyplývající z mého sobectví?

Ježíš nebude svou pokornou cestu nijak obhajovat, nebude usilovat o povrchní přízeň – toto pokušení zažehnal již tenkrát na poušti, resp. na vrcholku chrámu. Jeho pokora staví na pravdě o Bohu a každém z nás, a my jsme do této pravdy zváni vstoupit celým Svatým týdnem, celým svým životem.

Můžeme tedy shrnout, že ústředním Ježíšovým postojem Květné neděle je pokora. Ta vysvítá dále jak z prvního čtení, v němž slyšíme předpověď o trpícím a poníženém Božím služebníku, tak zejména v druhém čtení. Jde o známý hymnus z listu Filipanům (2,6-11), který se do Pavlova dopisu dostal patrně z liturgické praxe rané církve. Ano, už od počátku křesťané rozjímali nad Ježíšovým pokorným ponížením, které bylo cestou ke slávě a k opravdovému božskému vyvýšení. Úryvky z tohoto hymnu jsou součástí každého dne velikonočního tridua, takže jsou jakousi vůdčí linií k pochopení všech událostí Ježíšovy paschy.

Apoštol v dané kapitole nabádá Filipany právě k pokoře, totiž aby se navzájem nad sebe nepovyšovali, ale naopak si osvojili smýšlení Ježíše Krista, který je přece normou osobního i komunitního života křesťanů. Máme-li jej následovat, pak v první řadě v tom, že neklademe na první místo sebe. To je velké pokušení každého člověka. Tímto pokušením prošel i sám Kristus Pán na poušti, kdy se mu ďábel snažil namluvit, že nepotřebuje nechat se vést Otcem, že je jako Boží Syn sám dost mocný na to, aby proměnil kameny v chleby (srov. Mt 4,3). Ježíš se nenechá vylákat z bytostného a důvěrného společenství s Otcem. My se ovšem častokrát spolehneme více na sebe a na své schopnosti, takže z podřízení Bohu vycouváme; a pak za ním (v lepším případě) kajícně přispěcháme, když už jsme v koncích, kdy si sami už neumíme nic proměnit a zařídit – tehdy se v této kající pokoře začínáme podobat Kristu, který se zcela nechal vést Otcem při svém díle spásy.

A přitom se Ježíš mohl právoplatně projevovat jako Bůh. Nicméně, jak přesně praví náš hymnus, svou rovnost s Bohem nepokládal za zdroj svého zisku – neuzurpoval si pro sebe svou moc a slávu, jak to učinil ďábel na počátku, když se zhlédl ve své vlastní velikosti a ve svých schopnostech. My Božího Nepřítele v této věci často následujeme, už od dob ráje, v němž se uskutečnila ona zásadní tragédie lidských dějin, protože první člověk chtěl mít svůj vlastní zisk z toho, že bude roven Bohu (srov. Gen 3,4), jak se mu snažil Pokušitel namluvit. Ježíš takto nesmýšlí ani nejedná, a tak napravuje odvěké vzpurné lidské jednání.

A můžeme toto poselství dále rozvinout: totiž že Ježíš koná přesně to, co Bůh sám v sobě, v Nejsvětější Trojici. Je-li v hymnu zdůrazněno, že Ježíš „sám sebe se zřekl“, tedy že se zmařil, vykonal tím právě to, co ve věčné lásce činí osoby Trojice: Otec a Syn si vzájemně darují své božství, Ducha svatého, ustavičně nelpí na své slávě, ale vše odevzdávají druhému. Bůh nás tedy přišel na tento svět definitivně naučit, co znamená darující se láska, co znamená žít v opravdových vztazích, co znamená odevzdat se plně druhému.

Jestliže dále čteme, že Ježíš „vzal na sebe přirozenost služebníka“, může nám v mysli vyvstat obraz Zvěstování, při němž pokorná služebnice Páně přijímá nabídnutý úděl. Ano, Matka Boží nás na prahu Svatého týdne svým vlastním příkladem vede ke zdroji své pokory, ke Kristu samotnému, aby nás naučil to, čemu se celý život až pod kříž učila i ona: nelpět na svém, ale vytrvale kráčet Boží cestou.

Taková pokora tedy v žádném případě neoslavuje sebe sama – člověk, který si všechno nadělí sám, uspořádá sám, vytvoří sám a režíruje sám, jde spíše cestou sebezbožštění a sebeoslavení. Nám naopak sluší vyjít z postoje usebrané kajícnosti nad vlastními hříchy, abychom „dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci“ (Žid 4,16) Vždyť Ježíš je ten, který prošel cestou ponížení až ke slávě vzkříšení – a tuto slávu dostal od Boha, který jej takto „povýšil“. „Kdybych oslavoval sám sebe, moje sláva by nic neznamenala“ (Jan 8,54), zdůrazňuje Ježíše židům. A podobně na jiném místě: „Kdo mluví sám ze sebe, hledá svou vlastní slávu.“ (Jan 7,18) Ježíšovo počínání, ano i významné mlčení, které zaznamenáváme během jeho pašijí, svědčí právě o jeho hluboké pokorné odevzdanosti Otci – jen jeho oslavuje svým životem i svou smrtí (srov. Flp 1,20) Ježíš se nemohl nechat vyprovokovat pokřikováním těch, kteří procházeli kolem jeho kříže: „Zachraň sám sebe! Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ Ježíš nezachraňuje sebe a své dílo, on zachraňuje nás! A celé své dílo dává všanc, i sám sebe zcela vyčerpává pro naše duše (srov. 2 Kor 12,15). Do Otcových rukou nakonec odevzdává svého ducha (srov. Lk 22,46) a celé dílo nechává na něm. Jako dosud vždycky. Mohl poprosit, aby mu „Otec poslal ihned víc jak dvanáct pluků andělů“. On však věděl, že Boží cesta je jiná, a tak jí zůstal věrný navzdory svému zničení. Nelze než strnout v úžasu nad takovou milující pokorou Božího Syna! 

Toto odevzdání je projevem „poslušnosti až k smrti“, tedy věrnosti svému poslání od vtělení a věrnosti Otci – co bylo k tomu potřeba, Ježíš bezezbytku udělal. V Getsemanech vidíme, že tato poslušnost nebyla žádnou samozřejmostí, ale že tento soulad lidské a Boží vůle musel v sobě Boží Syn jaksepatří vybojovat: „…Ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Jak křiklavě v kontrastu s touto odevzdaností je např. Petrova horečná snaha zachránit sám sebe před ohrožením i za cenu zapření svého Mistra, ačkoli původně chtěl jistě zachraňovat právě Jeho. Vždyť se dušoval, že s ním půjde třebas i na smrt. Jak je snadné namáčet si s Mistrem v jedné míse, tedy mít účast na jeho dobrech a společenství lásky, a současně jej zrazovat ve jménu vlastních představ, vlastního strachu, vlastních ohledů. „Vy všichni se dnes v noci nade mnou pohoršíte“, předpovídá Ježíš neomylně svým nejbližším ve večeřadle. Schopnost učedníků následovat Ježíše vzroste a upevní se až velikonočními a svatodušními událostmi. Projevy tohoto ušlechtilého učednictví nacházíme už při Ježíšově pohřbu v osobě Josefa z Arimatie, zámožného člena velerady, který dává k dispozici svůj nový hrob i svou čest a pověst mezi ostatními židy. Stává se tak součástí události vpravdě světového a nadčasového rozměru, jak to symbolicky naznačují sílící davy poutníků, které se tísní na prahu této boháčovy hrobky, aby se dotkly místa, kde božský život zvítězil nad smrtí.

Tento postoj hledat nikoli svou slávu, ale Boží, se současně stává pramenem úsilí oslavovat druhé, dávat jim prostor, nechat je vyrůst a radovat se z jejich velikosti. To činí Ježíš po vzoru svého božského bytí a darování v Trojici, k tomu zve i nás. Jak je smutné, ba až směšné, jak leckdy např. rodiče nenechávají správně vyrůst své děti, protože se s nimi srovnávají, srážejí je, jsou jejich rivaly a v jistém smyslu otrokáři… Jak hrůzná je závist a pomlouvačnost, které – pohříchu často i v životě křesťanů – vyjevují lidskou nepřejícnost, zahořklost a zahleděnost jen do vlastního štěstí. Mít radost ze sdíleného a šířícího se dobra kolem sebe, z rostoucí lásky a dokonalosti svých bližních, je projevem pravého kristovského smýšlení.

Pane Ježíši, ty ses neváhal vydat pro naši spásu až do krajnosti, až k smrti na kříži. Tys nelpěl na své vlastní slávě, ale všechno jsi odevzdal do rukou Otcových. Tys nikdy neklamal své okolí falešnými přísliby záchrany, které by měly za cíl posílení vlastní popularity. Vycházíme ti spolu se zástupy křesťanů celého světa vstříc, když přicházíš znovu a znovu, abys byl Králem a Spasitelem nás všech, a klademe před Tebe celé pláště svého lidství, svých nadějí, strachů, obav, falešných jistot, nabubřelého optimismu ve vlastní síly, sebeoslavování a sebepovyšování… Ujmi se nás a vyučuj nás svou pokorou a poslušností, abychom přes protivenství tohoto světa s tebou směřovali do slávy, kterou na nás chce uskutečnit náš nebeský Otec; abychom k této božské slávě přiváděli nezištně i ty druhé, z jejichž růstu a úspěchu se budeme jako ty upřímně a láskyplně radovat.

 

Rozjímání Božího slova k 5. neděle postní

Ez 37,12-14; Řím 8,8-11; Jan 11,1-45

Situace se přiostřila. Nebo vyhrotila. Či nastal zlomový moment, popřípadě obrat. Různými vyjádřeními lze vystihnout situaci, která pro Ježíše nastala v závěru 10. kapitoly Janova evangelia. Dostal se do vleklého a vrcholícího sporu se Židy, kteří ho chtějí ukamenovat, protože se rouhá: je člověk, a dělá ze sebe Boha (srov. Jan 10,33). Ježíš proto svým nepřátelům unikl a začal pobývat na druhém břehu Jordánu – na místě, kde křtíval Jan a kde byl pravděpodobně pokřtěn také on sám. Přišlo za ním mnoho lidí, kteří uvěřili. Avšak v očích židovských předáků je Nazaretský dále nesnesitelný. A právě 11. kapitola, která ve své většině obsahuje příběh dnešního evangelia, dává nepokrytě najevo, že Ježíšova cesta nabírá jasné rysy likvidace a směřuje k násilné smrti. Událost vzkříšení Lazara je jakoby hřebíčkem do rakve osudu galilejského Mistra, neboť právě na základě tohoto znamení se představitelé vyvoleného národa uradí, že ho zabijí (srov. Jan 11,53). Celý příběh však není vylíčen jako pouze nějaký tragický zlomový bod v Ježíšově životě – pro Ježíše a tím současně pro nebeského Otce se jedná o součást Božího záměru k záchraně a sjednocení celého lidstva (srov. Jan 11,51n).Lazar

Děj začíná konstatováním, že byl nemocen Lazar z Betánie. A když jeho sestry Marta s Marií posílají k Ježíši se vzkazem, zdůrazňují: „Ten, kterého máš rád, je nemocen.“ V pozadí tohoto konstatování je jakási jistota, že Ježíš bude dělat všechno pro jeho záchranu, tedy že ho jistě bude chtít uzdravit. Ouha! Nechce. Jenom ať umře tenhle přítel! Ježíš zůstává ještě dva dny tam, kde je, a teprve potom překvapuje své nejbližší vybídnutím: „Pojďme znovu do Judska!“ Chvíli to trvá, než si s učedníky vyjasní, o co vlastně při téhle cestě půjde. Jistě, Ježíš jde probudit Lazara ze spánku smrti, protože pro Boha je smrt jako pouhý spánek, z něhož lze člověka probrat. Ale Ježíš upozorňuje své učedníky, že mají přilnout s vírou ke svému Mistru a Pánu, protože jinak budou jako Židé klopýtat v oné tmě, která nastane velikonočními událostmi. Proto je Ježíš rád, že v Betánii nebyl, dokud Lazar žil: všechno to, co bude následovat, má být velikým znamením pro vzrůst pravé víry v Krista, který jako „vzkříšení a život“ překonává i smrt. Ježíš tedy nejde v prvé řadě zachraňovat smutnou rodinnou situaci, ale nabídnout znamení pro víru, vlastně poslední pokus, jak přimět své okolí k tomu, aby mu opravdu uvěřili.

Čtenář tedy už nyní odtuší, jak příběh dopadne. Ne tak samotní účastníci. Tak tomu bývá na více místech Písma – vzpomeňme např. na příběh Tobiáše: po vylíčení utrpení Tóbita a Sáry dostane čtenář informaci o poslání archanděla Rafaela, který vše přivede ke šťastnému závěru. Ale trvá ještě značný čas, než aktéři všechno prožijí a pochopí. To je jedna z vlastností Božího slova, že jeho poselství a působnosti mnohdy nerozumíme; ale pokud se jím sytíme a získáváme zkušenosti s Božím prozřetelnostním působením, odhaluje se nám postupně i smysl a účinky Božího slova.

Ježíš hned na počátku Lazarovu nemoc zhodnotí: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Co znamená tato „sláva“, pojem mnohokrát opakovaný právě v Janově evangeliu? V kontextu tohoto příběhu ji můžeme chápat ve dvou rovinách: 1. slávou Božího Syna bude právě to, že učedníci i mnozí židé uvěří v Ježíše a v jeho božské poslání od Otce (11,42.45; 12,11). K tomu slouží překonání Lazarovy smrti, není to záchranářský ani kouzelnický kousek sám o sobě. Ježíš hledá vždy slávu svého Otce (srov. Jan 8,50.54) a jeho sláva je zaměřena jen na něj a od něj pochází (srov. Jan 1,14; 7,18). Proto také Martě u Lazarova hrobu zaslibuje, že bude-li věřit, uvidí slávu Boží (v. 40). 2. Tato sláva se však naplňuje teprve v Ježíšově smrti a vzkříšení: skrze všechny naše nemoci, hříchy, pády a temnoty je Ježíš oslaven, protože díky němu božská vítězná láska vstoupila i do smrti a přemohla všechno zlé a zhoubné. Díky této slávě je každá smrt už navždy jen spánkem. Takto, v paradoxu největšího ponížení, zjevil Bůh svou největší slávu světu – slávu o své mocné a zcela se darující lásce, která tryská z lůna Nejsvětější Trojice.

S Ježíšovým příchodem do Betánie jsme svědky jeho setkání s oběma sestrami – nejprve s Martou, pak s Marií. Odlišnost obou v dialogu s Ježíšem a v přístupu k němu nápadně připomíná rozdílnost vylíčenou ve scéně Ježíšovy návštěvy u obou sester (srov. Lk 10,38-42). Marta hned chvátá Ježíšovi vstříc: vyjde ze své situace a jde skrze svou dosavadní víru hledat v Kristu Pánu jeho působící moc. „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ V této větě, plné prožitých emocí, zaznívá jakási skrytá výčitka: Proč jsi tu nebyl? Chtěli jsme ti dát prostor, ale tys odmítl. Jak nepochopitelné… Podobně ve svém smutku říkají emauzští poutníci nerozpoznanému Kristu: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ (Lk 24,18) Je až úsměvné, že tohle říkají právě Ježíšovi, který v celé vylíčené situaci figuroval v hlavní roli! Ale v tom je právě to naše omezené zdání – usuzujeme, že Ježíš s námi nebyl, prostě nepřišel, nechal nás samotné – protože kdyby přišel, jistě by mohl pomoci. Ovšem pravda je jiná: Ježíš přichází dát vždycky více, než čekáme nebo si představujeme. Jenže my si to naplánujeme po svém: „A my jsme doufali… (Lk 24,21) Marta má tedy příležitost objevit, kým skutečně Ježíš je a co zamýšlí. Že on sám je „vzkříšení a život“, že ten, kdo v něj věří, neumře navěky. On může Lazara vzkřísit hned, nikoli až v poslední den, bude-li chtít. A zároveň zde Kristus odkazuje na vzkříšení, které bude definitivní – ne už jako návrat do stávajícího života, ale jako probuzení k životu věčnému. Je to pro Martu všechno stěží pochopitelné; sympatické však je, že navzdory své horlivé aktivitě a snaze všechno mít zvládnuté a vyřešené přitaká Ježíšovi a vyznává, že je Mesiáš. Opírá se alespoň o tu zkušenost, kterou prozatím má. Slávu Boží uvidí a pochopí, až bude její bratr vzkříšen a až bude vzkříšen sám Ježíš. Proto je důležité, abychom ve chvílích zklamání či neporozumění neustávali v dialogu s Kristem a znovu a znovu vyznávali svou víru v něho a v jeho moc. Tak nás může on sám postupně přivádět k pochopení a provádět těžkými situacemi našich Velkých pátků.

Jinak si počíná Marie. Uslyší, že ji Ježíš volá – jako by tím splňovala počínání Ježíšových ovcí, které slyší jeho hlas (srov. Jan 10,3) – a rychle vychází a jde k němu. Avšak nehovoří s ním tak jako Marta. Jen vyjádří tutéž myšlenku jako její sestra, a padne Ježíšovi k nohám. Činí totéž, co tehdy v domě, když se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč (srov. Lk 10,39). Marie tedy opět zaujme tento rozjímavý postoj a ve svém zármutku čeká. Dodržuje tak Ježíšův příkaz: „Jen jedno je třeba“ (Lk 10,42) – držet se Ježíše. Ačkoli je Marie také ve vleku svého smutku, podobně jako okolostojící židé, a nemá ani ona dostatek opravdové víry, přesto je tento její oddaný postoj výmluvný. Možná snad i urychluje Ježíšovo rozhodné jednání. Poselství Mariina jednání tedy zní: nemusíme Pánu vždycky porozumět a všechno mu vysvětlovat; důležité je být u něho a držet se ho – a v zakoušené nedostatečnosti růst ve vědomí, že právě toto je to jediné, co je opravdu a přednostně potřeba.

Vírou pochopitelně neoplývají ani shromáždění židé – někteří z nich si v duchu své zklamané víry pomyslí, že ten, který uzdravil slepého, mohl také zachránit Lazara před smrtí. To jsou ty naše pochybnosti: Proč Bůh neudělal tohle a nezpůsobil tamto, když je tedy s námi a má nás rád…! Stále zde vstupuje do hry ono úskalí naší nedostatečné, kolísající a pokřivené víry, našich očekávání a omezeností, kterých se pevně držíme. Není divu, jsou to naše reálné prožitky. Proto Ježíš přichází s velkým znamením, aby v něm mohli přítomní prožít něco zcela zásadního. A vskutku, mnozí židé pak v Ježíše uvěří. Jsou tedy tvární a ochotní vyhodnocovat Boží znamení ve svém životě tak, že jejich víra správně zakoření a vzroste.

Ježíš u Lazarova hrobu přikazuje neslýchanou věc – odstranění kamene. Čtvrtý den už muselo tělo notně zapáchat a také v něm podle tehdejších představ už jistojistě nemohla pobývat duše. Takový nebožtík tedy musel být nenávratně mrtvý. Zvednutí kamene je tedy jakýmsi brodem víry, kterým je třeba projít, aby bylo možno zaznamenat slávu Boží; je momentem víry a poslušnosti vůči Ježíšovu slovu. Asi podobně jako tehdy v Káni Galilejské, kdy měli služebníci nesmyslně naplit šest velkých kamenných džbánů vodou (srov. Jan 2,7). Je třeba opustit svou představu a svou předpokládanou cestu víry. Je dobře, že nám Ježíš leccos v našem „systému“ víry rozbourá, aby mohlo vyrůst něco mnohem cennějšího a lepšího. Jen se nesmíme bránit a vztekat jako malé děti, když se jim bere to, co už mají odložit ve prospěch dalších kroků vývoje.

A potom probíhá modlitba k nebeskému Otci, která je spíše jakýmsi svědectvím pro okolostojící, aby pochopili smysl a původ celého dění, aby pochopili bytostné spojení Ježíše s jeho Otcem, jehož důsledkem je i ono vzkříšení. Následuje hlasité zvolání – snad právě proto, že jde o probuzení ze smrti, musí být Ježíšův hlas mocnější. A jestliže Lazar uslyší a vyjde, začíná se uskutečňovat Ježíšův příslib o vzkříšení mrtvých, kteří uslyší hlas Božího Syna a vyjdou (srov. Jan 5,25.28); a současně se začíná naplňovat prorocký příslib z dnešního prvního čtení, že Bůh otevře hroby a vyvede z nich svůj lid – ten lid, který rozptýlen v cizí zemi zakouší svou beznaděj vzhledem k přítomnosti a budoucnosti. Když křesťanský poutník vstupuje otevřeným vchodem do malé komůrky Božího hrobu v Jeruzalémě a dotkne se holého kamene, nemůže nepocítit, že právě tam se beze zbytku naplnily všechny předpovědi o otevření hrobů, že tam se v posledku vysvětluje Lazarovo vyvedení z hrobové jeskyně, že tam se počal realizovat příslib, který jsme slyšeli v dnešním druhém čtení: „ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás“. Jen je potřeba žít „podle Ducha“, tzn. žít v souladu s rostoucí vírou v Ježíšovu moc nad životem i smrtí.

A tak je nakonec Lazarovo vzkříšení podobenstvím o nás samotných. „Pojď ven“, zní Ježíšův mocný hlas i do našich srdcí a životů – vyjdi do svobody Božích dětí! Ven ze smrti, ven na světlo! Je zajímavé, že během svého výslechu před Pilátem Ježíš vychází ven s trnovou korunou na hlavě (srov. Jan 19,5) – toto vyvedení mělo být signálem naděje ve smilování. Vždyť Ježíš vychází od soudcovského stolce nenáviděných Římanů ke svému lidu. A přece je to naopak Říman, který usiluje o Ježíšovo propuštění, a jeho vlastní se zřeknou Svatého a Spravedlivého (srov. Sk 3,14). Tak je Ježíš vyveden ven z města vstříc smrti. V tom spočívá ohrožení, které pociťujeme, když máme se svými hříchy a temnotami vyjít ven na světlo – totiž že to pěkně schytáme. Ale Ježíš jako jediný spravedlivý už to schytal za nás!  V pohledu Božího milosrdného plánu s lidstvem to totiž nebyl Bůh, kdo byl vyhnán ven, ale naše hříchy a všechno zlo, které na sobě Boží Syn nesl (srov. Lev 16,22; 2 Kor 5,21). Proto smíme se svými hříchy s důvěrou ven na světlo, aby je Ježíš posbíral, vyvrhl z našeho středu a zničil mocí svého kříže. Tak je vycházející Lazar obrazem svátostného smíření, k němuž kajícníka volá Kristus, a církev jeho mocí rozvazuje a nechává odejít do svobody Božích dětí.

Pane Ježíši, věřím, že ty jsi Boží Syn, který svou smrtí a vzkříšením překonal všechno zlo, otevřel každý hrob lidské smrti a beznaděje a vnesl do světa slávu božské lásky. Svěřuji Ti všechny své nezdary, zklamání, temnoty a hříchy i všechny své představy o Tvém příchodu a působení. Padám u tvých nohou a chci být v přítomnosti Tebe, který mocným hlasem své pastýřské lásky voláš všechny k životu. Odevzdávám Ti to, na co sám nestačím, s důvěrou, že Ty jsi vynesl i mé hříchy na kříž a že ve mně budeš stále účinně chránit svobodu Božího dítěte.

 

Rozjímání Božího slova ke 4. neděle postní

1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; Ef 5,8-14; Jan 9,1-41

Možná si v těchto dnech zesílené postní střízlivosti s posteskem vybavujeme všemožné radostné oslavy, jež jsou nám teď odepřeny. Nemám však na mysli jakékoli bujaré veselí sobeckého rázu. Existují totiž oslavy velmi hluboké, přátelské, plné vděčnosti i vnitřního soustředění. Takovými by měly být na prvním místě oslavy náboženské, protože zasahují člověka v jeho celistvosti a v jeho duchovním povolání a zacílení. Židovské svátky takovými oslavami bezesporu byly a stále jsou. Potomci Abrahámovi si umí potrpět na opravdovou jásavost v Hospodinově blízkosti a ve společenství svého lidu se všemi poutavými vnějšími projevy. Za dob Ježíšových takovou slavnostnost zvyšoval fungující jeruzalémský chrám, stavitelská nádhera sama o sobě, v níž Židé prožívali pro svou víru cenné, povzbudivé okamžiky. Tak tomu bylo i při slavnosti stánků. Tento podzimní svátek dodnes připomíná putování izraelského lidu na poušti, zahrnuje vděčnost za Boží vedení a vyzývá k důvěře v Boží prozřetelnost. Proto také Židé v čase tohoto svátku pobývají pokud možno co nejvíce v provizorních stanech, altáncích, besídkách či boudách, aby znovu společně prožívali, že jsou ustavičně na cestě životem až do věčnosti. V době existence Chrámu (do roku 70 po Kr.) tento svátek obsahoval ještě dva obřady, krásné pro oko a útěšné pro srdce: 1. vylévání vody, které připomínalo vyvedení vody ze skály na poušti a Boží péči o žíznivý lid, a tak odkazovalo na očekáváného mesiáše, který obnoví Mojžíšův dar vody – proto bylo do chrámu z rybníka Siloe přiváděno mnoho vody, pro suchý Izrael tak cenného živlu, aby proudění a vylévání bylo skutečným zážitkem a osvěžením, přičemž pramenem Božího daru byla pro Židy především Tóra, Mojžíšův zákon. 2. rozsvěcování velkého množství světel, které odkazovalo na ohnivý sloup, jenž vyvolený národ provázel na cestě z Egypta do zaslíbené země. A právě v kontextech tohoto svátku se odehraje Ježíšův zázrak dnešního evangelia: uzdravení slepce.Jan 9

Už předtím však Kristus Pán „v  poslední, hlavní den svátků stál (v chrámě) a hlasitě zvolal: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra.“ (Jan 7,37n) Náš Spasitel tedy na pozadí vylévané vody v chrámě ukazuje sebe sama jako pravý a trvalý zdroj živé vody pro všechny, kdo věří; on překonává jeruzalémský chrám, protože on je ve své osobě skutečnou Boží přítomností. Toto zaslíbení nám připomíná Ježíšův příslib Samařance z evangelia minulé neděle o vodě tryskající do života věčného (srov. Jan 4,14).

V kapitole následující po zaslíbení vody pak Ježíš v souvislosti s rozsvěcováním světel  prohlašuje: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12) V době svátku se chrám stával světlem Jeruzaléma a toto světlo bylo opět vyjádřením Tóry, jež je jako světlo dána světu. A tak Ježíš vztahuje tento symbol osvícení lidstva znovu na sebe a své poslání v tomto světě. V příběhu o uzdravení slepce se Ježíšovo slovo o světle uskutečňuje.

Hned na začátku je důležité zastavit se u toho, že Ježíš slepce „uviděl“. Tento Ježíšův pohled v sobě zahrnuje veškeré Boží vidění světa – ono starostlivé doprovázení, kterému nic neunikne a není cizí. Tak praví Hospodin u hořícího keře Mojžíšovi: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu.“ (Ex 3,7) Slovo „viděl“ (eidon) je zde ještě semitsky zesíleno dvojím použitím (idón eidon = viděním jsem viděl). A už dříve v příběhu o Abrahámově zkoušce nazve praotec místo oběti „Hospodin vidí“ (Gen 22,14), neboli podle řeckého překladu „Hospodin se stará“ – obojí odkazuje na onen doprovázející Boží pohled. Prorok Jeremiáš ostře kritizuje zlořády v Božím lidu, který současně vedle páchání mnoha hříšných ohavností přichází obětovat do Hospodinova domu, aby se ujistil, že je všechno v pořádku a může si hřešit vesele dál. V závěru této řeči Hospodin dodává: „Také já vidím“ (Jer 7,11) – a mohli bychom doplnit: „A není mi to jedno!“ I skrze proroka Ezechiela Hospodin promlouvá k Izraeli, kterého přirovnává k odhozenému novorozeněti, jež Hospodin uviděl, ujal se ho a dal mu život a růst (srov. Ez 16,6). Tento Boží pohled pak vidíme zosobněný v Ježíši Kristu, který při cestě kolem jezera „uviděl dva bratry“ (Mt 4,18); „uviděl velký zástup a bylo mu jich líto“ (Mk 6,34); podobně uviděl vdovu v Naimu při pohřbu jejího syna a bylo mu jí líto (srov. Lk 7,13); i otec v Ježíšově podobenství uviděl svého marnotratného syna už zdálky a byl pohnut lítostí (srov. Lk 15,20); také Samaritán ve známém podobenství o lásce k bližnímu uviděl ubožáka a projevil s ním soucit (srov. Lk 10,33) – mimochodem zde Ježíš kreslí obraz i sebe sama, jako soucitného Mesiáše, který vystupuje na jeruzalémskou Kalvárii a bere na svá bedra milosrdně všechnu bídu světa. Vidíme tedy, že Bůh není slepý vůči nám a našim slabostem a že naše záchrana je jeho slávou, je projevem jeho milujícího srdce. Jenom Boží čas je jiný než ten náš – Izrael v Egyptě úpí desítky let, a Hospodin si pak prohlásí: Já jsem to viděl… Tenhle slepec nevidí od narození… Nevíme, proč tyhle prodlevy, k čemu takový časový odstup. Leckdy je to naší vinou a hříšností, protože jsme uvízlí ve zlu a bráníme účinnosti Božího milosrdenství… Buďme si však jisti, že Ježíš dobře vidí a okamžitě jedná v náš prospěch, to znamená, že jedná pořád!

Učedníci si všímají slepce a klíčí v nich otázka: Kdo za to může? On sám, nebo jeho rodiče? Přeci Bůh nemůže stát za zlem… Tady se znovu ukazuje, že Boží pohled je jiný než ten náš. „Člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce“, poučuje Bůh Samuela v dnešním prvním čtení. Ta naše hodnocení, duchovní výklady, chytré závěry… se vůbec nemusí shodovat s Božím pohledem, a tedy s pravdou! Nehledě na to, že pokud jako učedníci připisujeme špatné důsledky bez rozpaků přímo našim hříchům, máme použitím téže logiky sklon všechno dobré připisovat našim schopnostem a úspěchům. A to je velmi šalebná úvaha!

Ježíš tedy vysvětluje svůj božský pohled: na ubožákovi se mají zjevit skutky Boží – a to je velká věc! To je způsob, jímž Bůh potvrzuje Ježíše jako Mesiáše a – neslýcháno! – jako Božího Syna! Kristus se vzápětí ptá židů: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?“ (Jan 10,32) A o pár veršů dále: „Nekonám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Jestliže však je konám a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a (konečně) pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ (10,37n) Je to závěr jeho vleklých rozmluv se židy o své božské identitě a mesiášském poslání. Tyto skutky tedy mají zásadní význam: mají pomoci objevit a přijmout Ježíše s jeho nebývalým nárokem a mocí. Mnozí odmítli, ale mnozí také přijali.

Ježíš dále pokračuje vysvětlením, že tyto skutky musí konat on a zároveň i jeho učedníci. Dokud je Ježíš na světě, je oním světlem světa, jak zdůraznil už dříve. Až bude vzat a umučen, nastane noc. A v síle Ježíšova zmrtvýchvstání jsou pozváni všichni, aby nesli toto Kristovo světlo do temnot světa! Ježíš přece také prohlašuje. „Vy jste světlo světa“ (Mt 5,14) Je to tedy na nás, bratři a sestry Krista Pána! Je-li Ježíš „světlo pravé, které přicházelo do světa“ (Jan 1,9), pak toto světlo Kristovo vnášíme do světa my – kdo jiný osvítí jeho temnoty? Je-li Ježíš na hoře Proměnění rozzářen božským jasem, jsme k proměnění sebe a světa zváni všichni, každý křesťan, který Ježíše následuje na horu Proměnění i na horu Kalvárskou. Obě jsou v životě zapotřebí.

Pak už Ježíš vykoná zvláštním rituálem (k tomu se ještě vrátíme) slepcovo uzdravení, resp. nabídne toto uzdravení. Slepec sám se musí jít umýt k rybníku Siloe. Název tohoto vodního zdroje je však pro evangelistu symbolický a zásadní: Název „Šíloach“ označuje vytékání, tedy „posílání“ vody. Odtud je už blízko k lidové intepretaci, zaměřené na Ježíše samotného: on je ten Poslaný od Boha: nejsou to vody rybníka, ale on sám, kdo slepého uzdravuje. Ježíš jakožto poslaný od Boha (srov. Jan 3,17.34; 5,36) potvrzuje, že on je vodou života a světlem světa, on převyšuje lidské možnosti a židovská očekávání, on je nově a plně Bůh uprostřed svého lidu!

Pozoruhodné může být pro nás právě to, že slepec poslechl, že nezačal nadávat, brblat a neutekl někam za svým, ale následoval Ježíšovu radu. Někdo by mohl namítnout: co mu taky zbývalo? Když máte bláto na očích a nevidíte na krok… Nevíme, zda rybník Siloe byl daleko či blízko od toho místa, kde se slepec nacházel. Každopádně je jasné, že slepci stačilo následovat pokyn, a byl uzdraven. Nebylo tomu jako v jiných příbězích o uzdravení, kdy Ježíš víru požaduje: „Všechno je možné tomu, kdo věří“ (Mk 9,23); „Neboj se, jen věř, a bude zachráněna!“ (Lk 8,50) V Janově evangeliu Ježíš naopak před uzdravením nemocného chlapce prohlašuje: „Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte.“ (Jan 4,48) Už tato znamení je však nutno přijímat s vnitřní ochotou a otevřeností – jako otec tohoto nemocného chlapce, který uvěřil Ježíšovým slovům o tom, že jeho syn je živ (srov. 4,50). Avšak těm, u nichž je touha po znameních projevem neochotného srdce, které se vymlouvá, aby nemuselo přijmout, co nechce, adresuje Ježíš jasná slova: „Pokolení zlé a nevěrné hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení proroka Jonáše.“ (Mt 12,39) Ochotné srdce nepotřebuje velké divy, ale je vnímavé i vůči nenápadnostem a obyčejnostem, jakými se vyznačovalo lidské slovo neochotného proroka v Ninive.

Nuže tedy, nic netušící slepec dostává dar uzdravení, aby skrze toto znamení přišel k víře – neboli aby od světla očí dospěl ke světlu víry. Tak apoštol Pavel konstatuje na adresu obrácených Efezanů v dnešním druhém čtení: „Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu.“ Proto je tento úryvek jedním z křestních evangelií: katechumeni nějak zakusí Boží dotyk či působení, a mají tak dojít k vyznání Ježíše jako Pána svého života. Mnozí z nás mají tuto cestou opačnou: odmala jsme naučeni, abychom s vírou vyznávali Ježíše jako Božího Syna – a čekáme nějaké to znamení, které nám Bůh pošle, aby naše víra zesílila a stala se vskutku osobním vztahem. Která cesta je lepší, snazší? Možná si my ve víře vychovaní pomyslíme, že ta první, slepcova – vždyť nějaké takové znamení pro svou víru bychom tolik potřebovali! To však nelze hodnotit, Bůh každého vede jinak. Ale k onomu slepci a jeho typu cesty je třeba podotknout, že potíže, s nimiž se takto Bohem oslovení lidé postupně dopátrávají své víry, jsou leckdy ohromné a těžko se překonávají. Vidíme to i v našem evangelijním příběhu. Slepec postupně zjišťuje, na základě rozhovorů a opozice ze strany farizeů, kým je tenhle „člověk jménem Ježíš“ (v. 11). Jelikož se drží prožité zkušenosti s uzdravením, dochází navzdory veřejné náboženské autoritě k přesvědčení, že Ježíš je nejen prorok (v. 17), ale že dokonce „je od Boha“ (v. 33), protože dokázat dosud neslýchaný div uzdravení slepce od narození musí být záležitostí Boží. Jakmile se takto onen uzdravený postaví na stranu Ježíše, je vyhnán ze synagogy. A to nebyla vůbec dobrá perspektiva! Takový člověk se stal odpadlíkem, tedy vyobcovaným, a jeho postavení bylo horší než situace pohana: byl mimo jakékoli společenství se svým lidem,  měl zakázaný veškerý lidský i obchodní styk, nikdo mu nesměl poskytnout pomoc v nebezpečí, jeho oběti v chrámě byly odmítány a spolu se všemi odpadlíky byl při bohoslužbách slavnostně proklínán. Tento přísný židovský nástroj pro udržení jednoty vyvoleného národa se od této chvíle stal nástrojem odpadu od Boha. V situaci, kdy Jan psal koncem prvního století své evangelium, bylo jistě mnohem více takových, kteří se stali Ježíšovými učedníky, a zakusili ostré vyobcování ze společenství Izraele.

Praxe však byla v té době i jiná: existovali tací, kteří sice v Ježíše uvěřili, ale báli se k němu veřejně přiznat, aby nebyli potupeni, vyloučeni a znepřáteleni. Takové „věřící“ reprezentují slepcovi rodiče, kteří se „báli židů“. Podobně byl na tom Josef z Arimatie, „který byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před židy jen tajným“ (Jan 19,38) Opravdová víra se osvědčí věrností a otevřeností právě v obtížích a výzvách světa. Apoštol dnes připomíná: „Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle. Všechno totiž, na co se vrhne světlo, je potom zřejmé.“ I naše víra má být takto zřejmá na světle, aby se stejně zřetelně vyjevil i opak, a obojí mohlo být jasně odlišeno: „Nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy.“

Uzdravený slepec postupně dospěl k velkému hrdinství víry, protože se držel své zkušenosti neomylného zázraku a vsadil vše na jednu kartu. Tím vlastně naplňoval Mojžíšova nabádání, aby se Boží lid chránil zapomenout na velké činy, které mu Hospodin prokázal a které viděl na vlastní oči (srov. Dt 4,9). Snadno se v těžkostech a starostech života na Boží působení zapomene, zázrak vybledne a naopak všední a reálné naléhavosti nabývají svých hrozivých rozměrů… Je to vlastně jako v podobenství o rozsévači: vyklíčené semeno zničí soužení, pronásledování, světské starosti, bohatství nebo činnost ďábla (srov. Mt 13,20-22) Jak je proto důležité stále se vracet ke zdrojům mého obrácení a ke zkušenostem s Božím působením, jak je naléhavé nacházet čas pro Boží blízkost, a právě znovu v této postní době, aby zaseté semeno mohlo klíčit a růst, podobně jako vyklíčila a vyrostla víra uzdraveného slepce v Ježíšovu božskou moc a přítomnost.

Ježíš, vědom si obtíží, kterým je vystaven každý vyobcovaný Žid, vyhledá svého zastánce a ptá se jej, jestli věří v Syna člověka. A tento muž, pokorný a tvárný, který si umí přiznat svou nevědomost a omezenost (vv. 12 a 25), přiznává, že neví, kdo to je. Proto ho Kristus Pán nasměruje slovy: „Vidíš ho, je to ten, který s tebou mluví.“ Znovu zde náš Spasitel stvrzuje důležité prvky víry: tento muž vidí, a to nejen svým fyzickým zrakem, nýbrž vidí Boží věci (srov. Jan 1,50), vidí Boha jako ten, kdo má čisté srdce (srov. Mt 5,8); a současně slyší, jak „ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží“ (Jan 3,34) a mluví o tom, co viděl u  Otce (srov. Jan 8,38). Tehdy onen muž dovršuje svou cestu víry tím, že před Ježíšem padá na kolena, podobně (a vyjádřeno stejným slovesem proskynein = klanět se) jako mudrci (srov. Mt 2,11) či učedníci na lodi (srov. Mt 14,33), a vyznává, že Ježíš je Pán. A tak ten, který byl vystaven pochybnostem ze strany přátel a sousedů, opuštěný rodiči, vyslýchaný, urážený a vyloučený, nachází opravdový zdroj života a světlo víry. Není právě tohle cesta každého křesťana, který roste ve své víře a drží se svého Pána navzdory nepřízni světa?

A všimněme si na závěr farizeů, kteří kvůli své zatvrzelosti prodělávají opačný postup: nikoli od tmy ke světlu, ale od světla k temnotě. Nejprve totiž vyčkávají a někteří dokonce Ježíše hájí, postupně však stále více ulpívají na své pravdě a od Ježíše se definitivně odvracejí. Ježíše můžeme v této souvislosti sporů se židy označit jako důsledného provokatéra: kolikrát uzdravoval právě v sobotu, aby farizeje popíchnul ke konfrontaci s jejich vlastními rigidními a omezenými výklady Zákona! A zde Ježíšova provokace kromě sobotního rámce přibírá další prvky: Ježíš plive na zem, což bylo v sobotu zakázáno, a dělá ze sliny bláto, což bylo jako práce už vůbec zapovězeno. Ježíš tedy zcela jednoznačně přivádí náboženské představitele k jasnému rozhodnutí: buď budete trvat na svých výkladech soboty a lpět škodlivě na svém zákonictví, nebo přijmete můj osvobozující směr a božský nárok, potvrzený znameními a zázraky. Nic mezi tím nakonec není. Ježíš není obojaký diplomat, který by si dělal své a současně vycházel s každým. Důsledná láska přivádí k zaujetí důsledných postojů. Vše mezi tím je klam a falešná šeď. Ježíš neměl problém s lidskou slabostí, ale nemohl přijmout farizejskou zatvrzelost. A tak se židé uzavírají ve slepé uličce svých náboženských pravd: Ježíš nezachovává sobotu, je tedy hříšník, proto nemohl udělat takový zázrak. Jakákoli diskuse je znemožněna: „V hříších ses celý narodil, a chceš nás poučovat?“ Oni jsou tou poslední instancí, takže se stali vlastníky zjevení a božské autority: už to není Bůh, ale oni na místě Božím. Podlehli pokušení, ve kterém obstál Ježíš, aby svou moc používal sám a podle svého, třeba na rozmnožení chlebů, a nebyl už ve spojení s Otcem (srov. Mt 4,3n). Smutným projevem této zatvrzené sebestřednosti farizeů je formulace: „My víme“ (v. 24) – tady už není prostor pro přijetí, naslouchání, protože všechno je jasné. Proto Ježíš na závěr konstatuje, že ti, kteří tvrdí, že takto vidí, jsou nevyléčitelně slepí a „jejich hřích trvá“ (v. 41). Otázka farizeů, která tomuto Ježíšovu tvrzení předchází, je zásadní pro každého z nás: „Jsme snad i my slepí?“

Ano, Pane, snad jsme i my příliš zahledění do své pravdy, neochotní ke změně, k přiznání vlastní slabosti a nevědomosti, jsme ve strachu o své třesoucí se Já přesvědčeni o vlastní bezúhonnosti a neomylnosti, která je nepřístupná čemukoli a komukoli, kdo smýšlí jinak než my… Učiň, Pane, znamení své přítomnosti i do mé temnoty, abych prohlédl, poznal tě a zakusil, a mohl Tě proto i před světem vyznávat jako Pána, Spasitele a Božího Syna!

 

Rozjímání Božího slova ke 3. neděle postní

Ex 17,3-7; Řím 5,1-2.5-8; Jan 4,5-42

Když nás zastihne pořádné letní parno, zvláště pokud jsme vyvinuli nějakou aktivitu, pociťujeme zcela přirozeně žízeň – takovou, kterou je naléhavě potřeba ihned uhasit. Rozumíme Izraelcům z dnešního prvního čtení, kteří se ocitli na poušti a zoufale potřebovali vodu – v té chvíli jim byla na hony vzdálená zkušenost vyvedení z Egypta a jakékoli zbožné ujišťování o Božím vedení: chtěli vodu, chtěli přežít! V takových situacích člověk především zachraňuje sám sebe.

Podobně může působit začátek dnešního evangelia. Ježíš přichází jako unavený, vysílený cestovatel za poledního vedra ke studni. Ta poskytovala kýžené občerstvení, protože dávala pramenitou, tedy vyvěrající vodu. Učedníci jdou nakoupit, Mistr zůstává sám. A tu přichází žena – světe, div se, v tom poledním horku, kdy každý hledá stín ve své chaloupce – aby načerpala vodu. A Ježíš této nezvyklé situace přímo božsky využije! Osloví tuto cizí ženu slovy: „Dej mi napít!“ Zdálo by se, že myslí právě na ono toužebné utišení žízně v horkém poledni. Bližší pohled a další děj však ukazují, že je tomu jinak.

Ježíš především tímto oslovením vyjevuje nesmírnou pokoru. Židé a Samaritáni se totiž nestýkali: žili v nepřátelství už staletí. Vyznávali sice stejného Boha Izraele, ale každé etnikum uctívalo Boha na odlišných místech a navzájem si byli jakousi nepříjemnou náboženskou a kulturní konkurencí. Žid, který procházel z jihu na sever či naopak právě přes Samařsko, musel s tímto nepřátelstvím počítat (srov. Lk 9,53). Bylo neslýchané, aby Žid oslovil Samaritána, kterým pohrdal. A nejen to: bylo přímo šokující, že Ježíš jako muž o něco žádal cizí ženu! Pro lidi tehdejší kultury něco nepředstavitelného. Ježíš se takto ponižuje, jako ostatně v celém svém lidském příběhu (srov. Flp 2,8), aby se dostal do blízkosti konkrétního člověka, k jeho srdci. Doslova potupně žebrá o ždibec pozornosti a vnímavosti, když žádá o trochu vody. Samařanka

Tady však nastupuje druhé dějové překvapení: Ježíš je dobrý pedagog, protože umí zaujmout. Žena, která hodlala načerpat vodu velmi spěšně, aby se s nikým nemusela potkat (vzápětí uvidíme proč), je zaujata Ježíšovým podivným chováním a dá se s ním do řeči. Pravda, brání jí v tom její zvyklosti, předsudky, také její zlé a zraňující zkušenosti s láskou, nejednota dvou znesvářených společenství… ale už s Ježíšem hovoří, je vtažena do děje. Zde se také vyjevuje ona obyčejnost Božího slova: Ježíš jako nepřátelský, zaprášený poutník oslovuje cizí ženu ve chvíli, kdy ona vůbec nehodlá s kýmkoli komunikovat – Boží slovo prostě vstoupí a JE ZDE, nárokuje si pozornost. Nepatrně, až pohoršlivě, ale je přítomno. Záleží na každém z nás, jestli mu popřeje sluchu. Tak tedy Ježíš, který jakožto vyžízněný poutník žebrá o žejdlík vody u ženy z odloučeného společenství, najednou přebírá iniciativu: „Kdybys znala Boží dar…“ Spasitel zcela převrací dosavadní průběh komunikace a ukazuje svou aktivitu tím, že nabízí ŽIVOU VODU. Nechce tedy pro sebe přijímat, ale dávat!

Ach, kdybychom znali „Boží dar“, bratři a sestry! Kdybychom docenili, co Bůh dává, ihned bychom jej úpěnlivě prosili, aby nám ustavičně zprostředkovával božský život, který jsme přijali ve křtu! Jak je důležité vracet se k okamžikům božského občerstvení, které nám už Ježíš vícekrát poskytl, abychom znovu zatoužili a Ježíše vskutku požádali o to, co může dát jedině on sám.

Žena prozatím vůbec nechápe. Živá voda je pro ni ona pramenitá voda ze studny, v protikladu ke stojaté vodě z cisteren, do nichž se zachytávala voda do zásoby. Samařanka si neumí srovnat v hlavě, že ten podivný židovský pocestný, který ji žádal o vodu, teď tutéž vodu nabízí, ačkoli ji nemá jak nabrat! Jak typické, že tato obyvatelka města Sychar poměřuje Ježíše svými očekáváními. Děláme to tak často i my, když si myslíme, že Bůh potřebuje ta naše lidská vědra, aby mohl udělat, co slibuje. Už Abrahám v reakci na Boží zaslíbení se táže Hospodina: Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer … Ach, nedopřáls mi potomka.“ (Gen 15,2n) A Hospodin dává Abrahámovi příslib tak veliký, že předznamenává Ježíšovo zaslíbení Samařance: „Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Pramen, který ustavičně tryská – a navíc po jednorázovém napití – tak je formulována Ježíšova nabídka! Nedivme se, že žena po takové pohodlné vodě skočí: „Pane, dej mi tu vodu…“ Prozatím jí nedochází, co je to za zdroj… Ve druhém čtení nám apoštol Pavel připomněl, že Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Řím 5,5) Jde tedy o tryskání Ducha svatého, nezničitelný a věčný božský dar, který je ustavičně k dispozici – Bůh nikdy svá obdarování nebere zpět, nikdy si nerozmyslí svou lásku, jeho pramen tryská do věčného společenství s ním! A pokud si připomeneme, že spolu s katechumeny objevujeme v tomto úryvku dar křtu, je právě křestní voda, která nás jednou provždy obmyla, pramenem našeho Božího dětství, věčného společenství s Bohem. „Patříš ke Kristu navěky“, zaznívá nad každým pokřtěným ve chvíli královského pomazání. To je dar neviditelný, ale reálný a nade všecko cenný!

Žena prozatím nezná tento „Boží dar“, takže její prosba je poněkud sobecká: aby už nemusela chodit čerpat – ukazovat se mezi lidmi, řekli bychom dnes, přímo na náměstí. Ale ona zatouží a Ježíše poprosí. A Kristus Pán jako by na tuhle prosbu čekal. Ve skutečnosti toho po nás mnoho nechce, protože on vždycky mnohem víc dává, než požaduje. Potřebuje pouze naše svobodné pozvání, ačkoli nedokonalé, uvízlé v naší nechápavosti a hříšnosti, ale upřímné a pravdivé: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zj 3,20) A okamžitě začne jednat – asi tak, jako když vpustíme do bytu návrháře či uklízečku, ke svému kolu opraváře nebo ke svému článku jazykovou korekturu – vtrhne bez rozpaků přesně tam, kde je problém a kde je třeba začít: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ To je velmi nepříjemné! Takové bolestné překvapení! Proč se Ježíš zaměřuje na její vztahový život? Právě proto, že v něm se projevovala její životní bezradnost, její žízeň po lásce, její touha, špatně zaměřená, zklamaná a tolikrát zraněná! Proto byla tahle žena v řečech, proto nechtěla chodit čerpat vodu na veřejném místě v běžný čas, kdy by potkávala tolik lidí… Ježíš se vrací přesně tam, odkud ona chce utéci. Jak je Boží působení leckdy nepříjemné a dráždivé. Potřebujeme očistit. Blokujeme Pánův příchod k nám vším tím, co se v nás nakupilo, co nám přerůstá přes hlavu a čím obalujeme své srdce. Proto Ježíš musí nejprve vyřešit ženiny překážky, bloky, hříchy, a pak teprve může živá voda Ducha prosáknout do jejího nitra a kolovat v něm božským proudem (srov. Jan 7,37n).

Úctyhodná je tato hříšná žena v tom, že tenhle prapodivný rozhovor nevzdá: neuteče, neurazí se, ale pochopí, že Ježíš je skutečný prorok – v sázce je totiž, jestli náhodou není větší než praotec Jákob, který daroval tuhle studnu; tedy jestli neexistuje něco a někdo víc, než dárce pozemské pramenité vody. Žena ponenáhlu přichází na to, že „zde je někdo víc než Jonáš“ (srov. Mt 12,41), že je zde skutečný prorok pro současnost. A tak se začíná ptát na to, co je důležité pro ni a nač očekává prorockou odpověď: spor mezi Židy a Samařany o uctívání Boha na tom pravém místě – Jeruzalémský chrám, či hora Garizim? Ježíš zdůrazňuje, že pravé uctívání bude zcela oproštěno od těchto náboženských šarvátek o správné místo kultu a že se bude odehrávat v duchu a v pravdě. Právě tento dialog o náboženské praxi přivádí ženu k myšlence na Mesiáše, který má všechno objasnit. Jakmile Ježíš vyznává, že on je tím Mesiášem, žena všeho nechá a odchází do města zavolat své spoluobčany. Ukazuje tak, že přes svou hříšnost a zmatenost je připravená; že očekávání Mesiáše formovalo mysl a srdce tehdejších lidí tak, aby ho mohli přijmout. A tahle žena, která se všech stranila, najednou nechává džbán džbánem a odchází do města, aby zavolala všechny k Ježíšovi! Nebojí se už řečí, protože našla smysl, našla pramen, našla Život. Je podobná celníku Zacheovi, který při setkání s Ježíšem přijal jeho výzvu, seskočil ze stromu a s radostí přijal Ježíše před zraky všech reptalů v davu (srov. Lk 19,2-7). Vždyť ona snad potkala Mesiáše! To je senzace, nad kterou není. Tahle pohrdaná žena najednou může tolik znamenat, protože přináší tu nejzásadnější zvěst, na kterou lidé Ježíšovy doby tolik čekali! Je krásné, jak Ježíš ty ponížené svou přítomností povyšuje (srov. Lk 1,52).

Všimněme si touhy, s níž tato novopečená misionářka touží sdílet svou zkušenost s Ježíšem. To je vpravdě lidské. Bůh s tímto projevem našeho prožívaného lidství počítá a nabízí nám svou přítomnost ve společenství církve, v liturgii, v modlitbě, v eucharistii… A zároveň potřebuje, aby někdo k němu to společenství lidí přivedl! Ježíš má stále co říci každému z nás – ale pokud nebude těchto Samařanek, které se svou zkušeností s Ježíšem jdou do světa a strhnou druhé k tomu, aby k Ježíši přišli, může se Kristus Pán u těch našich studní rozkrájet dychtivou žízní po našem vyprahlém srdci! On tolik touží po nás, protože my jej tolik potřebujeme!

A účinek mise této samařské ženy je nevídaný: „Mnoho Samaritánů v něj uvěřilo pro řeč té ženy.“ Občanka pochybné pověsti přivádí druhé ke Kristu a pak už se stará Ježíš, aby svým slovem zasáhl srdce posluchačů. Ti jej prosí, aby zůstal – podobně jako Emauzští (srov. Lk 24,29), když ve svém srdci poznávají, že přítomnost neznámého poutníka tolik potřebují, protože jim rozehřívá srdce zchladlé zklamáním a skomíráním víry. Samaritáni v nenápadném židovském poutníkovi rozpoznávají moc Božího slova, tak jako lidé na mnoha jiných místech evangelií. „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68), prohlašuje za celý sbor Dvanácti apoštol Petr. A dokonce služebníci velerady, vyslaní za Ježíšem, aby ho zatkli, se vracejí s prázdnou, uchváceni jeho slovem: „Nikdo nikdy  tak nemluvil.“ (Jan 7,46) Celé „zástupy žasly nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo mám moc.“ (Mt 7,29) Apoštol Jakub zve všechny „Samařany“ všech dob, všechny zájemce, které k cestě za Kristem podnítili jejich bližní: „V tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.“ (Jak 1,21) A Ježíš sám zaslibuje: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ (Jan 5,24)

A na chvíli ještě pozorujme počínání učedníků. Přicházejí z nákupu a prosí Ježíše, aby si vzal něco k jídlu. On je však zastaví pro ně zcela nepochopitelnou větou, podobně jako před chvílí udivil Samařanku: „Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte.“ Však si to představme: Ježíš, plný dojmů z obrácení té ženy, čeká s touhou na příchod dalších obyvatel města, a učedníci začnou hovořit o jídle – Ježíš jim touto tajemnou větou zvěstuje, co připomněl i Pokušiteli na poušti: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4) Ježíš tak božským slovem od Otce sytí druhé i sám sebe ve svém pokorném lidství. Vždyť apoštolům zdůrazňuje: „Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo.“ Ježíš jednoduše uměl vidět priority. My se často honíme výhradně kolem kusu žvance a zajištění našich přirozených potřeb… A Kristus Pán obrací náš pohled na dílo spásy a zdůrazňuje: „Pole jsou už bílá ke žním!“ Tady jsou příležitosti ke sklizni v lidských srdcích – to jsou pravé žně! O co se to staráte? Pravá úroda je jinde než na polích a ve stodolách! Posaďte se ke studnám a hovořte s lidmi o jejich životě, o jejich víře, o jejich vztazích a zaslibujte Ježíšovo navštívení! A Bůh otevře jejich srdce nezkrotnému proudu Ducha…!

Můžeme se v pohledu na rozebrané evangelium ptát, jaké překážky v sobě nosíme: z minulosti či současnosti, své sobectví, představy, málo času a prostoru pro Pána, pouze svoje priority, a ne ty Boží… Je toho dost, přes co se Pán častokrát nemůže dostat, aby v nás rozproudil onen pramen živé vody… Najděme si prostor a s ochotným srdcem usedněme s Pánem u studny naší uspěchanosti, strachu, nervozity, bezradnosti, předsudků a nechápavosti… a nechme se oslovit jeho závratnou nabídkou toho, po čem ve skrytosti žízní duše nás všech!

P. Vojtěch Janšta

f t g m

Smartlook