Vítejte na stránkách naší farnosti

„Přichází, už je tady!“ V reakci na takovou informaci máme hodně možností, jak zareagovat: radostně vyjít vstříc, neochotně se odtrhnout od své činnosti, dělat neslyšícího, schovat se, obrnit se a čekat na nejhorší… Jistěže konkrétní reakce bude záviset především na tom, kdo přichází. Bude-li to někdo vytoužený a očekáváný, naše přijetí bude nadšené a radostné. Bude-li to někdo nevítaný či nebezpečný, budeme znechuceni, ba i vystrašeni.

Liturgie této neděle nám v úvodním obřadu představuje Ježíše, jak vjíždí do Jeruzaléma. Což byla to událost velmi radostná. Lid při tom provolával: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“ Jedná se vlastně o citát z děkovného poutního žalmu (Ž 118,25n). Tento úryvek se v tehdejším židovském prožívání vztahoval na každého poutníka, který přicházel do chrámu, aby uctíval svého Pána, Hospodina. Tady však je citát vztažen přímo na Ježíše – on je tedy ten vpravdě požehnaný, ten, který přichází od Boha, který jako Pán bude vládnout celému světu. To je vlastně mesiášské provolávání, to je očekávání skutečné Boží spásy – tak to podtrhuje i zvolání „Hosana“, které v původním smyslu znamená právě „dej spásu“, jak to čteme v uvedeném verši žalmu, (Ž 118,25). Už tehdy se toto slovo užívalo samostatně v židovské bohoslužbě k radostnému provolání v duchu mesiánského očekávání. Při jásavém Ježíšově příjezdu proto vyjadřuje očekávání zástupu, že Ježíš skutečně přichází jako Mesiáš, jako pravý Král svého lidu. To vystihuje i volání lidu ve verzích dalších evangelistů: „Požehnané království našeho otce Davida, které přichází!“ (Mk 11,10). „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, král izraelský!“ (Jan 12,12) „Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně!“ (Lk 19,38) Lidé zde vyjadřují své nadšení, protože vítají krále, který je spasí.

Kdo však ve skutečnosti nazaretskému Prorokovi takto provolával slávu? Podle toho, že Ježíš vjíždí do Jeruzaléma od Olivetské hory, tedy po poutnické cestě směrem z Jericha, lze usuzovat, že slávu mu přisuzují právě ti, kteří jej doprovázejí. Jsou to tedy poutníci, kteří v Ježíši spatřují svého Krále, nikoli obyvatelé Jeruzaléma. Vystihuje to i dialog v závěru Matoušova úryvku, v němž se Jeruzalémští ptají: „Kdo je to?“ A ze zástupu slyší odpověď: „To je ten prorok, Ježíš z galilejského Nazareta.“ Dokonce se píše, že město „zachvátilo vzrušení“, přesněji že „se otřáslo“ – Matouš líčí tuto situaci stejným výrazem, který používá později o otřesu země po Ježíšově smrti (srov. Mt 27,51). Rovněž Jan vysvětluje, že právě poutníci, kteří přišli do Jeruzaléma na svátky, vyšli Ježíšovi s jásotem vstříc (srov. Jan 12,12). Už zde tedy vidíme jakýsi nesoulad. Ježíš sice vjíždí jako král do svého města, ale jeho obyvatelé toto nadšení nesdílí, alespoň tedy ne většinově. Spíše to jimi zatřese. Zároveň však je potřeba dodat, že podle evangelisty Jana přišlo Ježíše „uvítat množství lidu, neboť slyšeli, že učinil toto znamení“, totiž že vzkřísil Lazara. Proto také farizeové vzápětí prohlašují: „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.“ (Jan 12,18n) Zdá se tedy, že ve výsledku má Ježíš většinovou podporu a také že svou činností ve městě přesvědčí mnoho lidí. Totéž připomíná Matouš svou zprávou, že Ježíš po slavném vjezdu vyučoval v chrámě a uzdravil tam chromé a slepé, kteří jinak do chrámu vůbec neměli přístup, takže farizeje toto jeho počínání rozhněvalo (srov. Mt 21,14n). Tento Ježíšův slavný královský vjezd nás může odkázat i na jeden starozákonní politický převrat, při němž je na trůn dosazen právoplatný dědic trůnu, sedmiletý chlapec Jóaš, zatímco jeho babička Atalja, která dosud uzurpátorsky vládla, je odstraněna. Příběh se uzavírá konstatováním, že „všechen lid země se radoval a v městě nastal klid“ (2 Kron 23,21). Král byl dosazen, lid jásá a přichází pokoj. Něco podobného Ježíšovi příznivci očekávají i nyní. Přesto však Kristus Pán na své královské cestě dopadne jinak, než si oni myslí. Už v této chvíli je totiž jasné, že vyhlížený Mesiáš má zaděláno nikoli na trvalé přijetí, jakého se mu nyní zdánlivě dostává, ale mnohem spíše na odmítnutí.

Zdůrazněme, že Ježíš vjíždí do města nikoli coby triumfální vladař, podobně jako rozliční dobyvatelé před ním. Přichází, jak připomíná evangelista starozákonní citací, jako „pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara“ (srov. Zach 9,9). Ježíš dává od počátku najevo, že nepřišel uchvátit politickou moc, že jeho královská cesta bude zásadně odlišná od způsobů všech předchozích mocipánů a že přichází obnovit a spasit Boží lid. To vystihuje i následné prorocké znamení – vyčištění chrámu. Místo aby zasedl na královský trůn a podrobil si nepřátelskou římskou nadvládu, zdůrazňuje pomýlenost a povrchnost v chrámové bohoslužbě a obětním provozu a současně soustřeďuje božskou spásu nikoli na výsadní místo židovského kultu, ale na svou vlastní osobu. To podtrhuje evangelista Jan, který při té příležitosti nechává Ježíše pronést proroctví: „Zbořte tento chrám, a já ho ve třech dnech zase postavím.“ (Jan 2,19). Ježíš se z lásky k nám vydá na smrt, a tím vykoná spásu, vystaví svým vzkříšením chrám Boží přítomnosti plně a nastálo, pro všechny, ne již pro výlučné židovské obřady.

Takový revoluční a současně mírumilovný a pokorný postoj nedošel v tehdejším židovstvu pochopení. Obyvatelé Palestiny byli tenkrát příliš zahleděni do naděje na politické osvobození, než aby v Ježíši přijali jeho pokorné sebeobětování a tiché podmanění lidských srdcí láskou. Chtěli viditelné a rychlé řešení. Proto v liturgii Květné neděle velmi záhy nastává ostrý zlom a další texty nás přivádějí ke Spasitelovu utrpení, které podrobně rozjímáme v přečtených pašijích. A tak už zde, na úvod Květné neděle, se nabízí zamyšlení pro všechny křesťany: Ježíš stále přichází, a jestliže mu navenek stelu pod nohy svůj plášť, tedy jako svému králi své všecko, co jsem a co mám, jsem také ochoten následovat jeho cestu? Nebo jen očekávám, že bude plnit moje přání? Ježíš je Mesiáš poražený, a tím vítězný. Jako jediný „dobyvatel“ Jeruzaléma skutečně trvale změnil dějiny města i světa, jako jediný dokáže vládnout v životech svých věrných. Co znamená mé provolávání při každé mši svaté: „Hosana na výsostech“? Očekávám spásu od Ježíše, usiluji o to, co pochází shůry (srov. Kol 3,1)? Co ve mně Pán potřebuje rozházet, co musí utichnout v bujaré vřavě tohoto světa? Ježíš ve své pokoře přichází stále – znovu a znovu mi poskytuje příležitost, abych se jej opravdu přidržel a v něm našel spásu. Není obtížné s ratolestmi působivých zážitků v ruce vyjít za vítězným Králem svého života. Jestlipak se jej však budu držet i nadále, až opadne sláva a Ježíš bude vážně řešit mou spásu a s tím spojené těžkosti vyplývající z mého sobectví?

Ježíš nebude svou pokornou cestu nijak obhajovat, nebude usilovat o povrchní přízeň – toto pokušení zažehnal již tenkrát na poušti, resp. na vrcholku chrámu. Jeho pokora staví na pravdě o Bohu a každém z nás, a my jsme do této pravdy zváni vstoupit celým Svatým týdnem, celým svým životem.

Můžeme tedy shrnout, že ústředním Ježíšovým postojem Květné neděle je pokora. Ta vysvítá dále jak z prvního čtení, v němž slyšíme předpověď o trpícím a poníženém Božím služebníku, tak zejména v druhém čtení. Jde o známý hymnus z listu Filipanům (2,6-11), který se do Pavlova dopisu dostal patrně z liturgické praxe rané církve. Ano, už od počátku křesťané rozjímali nad Ježíšovým pokorným ponížením, které bylo cestou ke slávě a k opravdovému božskému vyvýšení. Úryvky z tohoto hymnu jsou součástí každého dne velikonočního tridua, takže jsou jakousi vůdčí linií k pochopení všech událostí Ježíšovy paschy.

Apoštol v dané kapitole nabádá Filipany právě k pokoře, totiž aby se navzájem nad sebe nepovyšovali, ale naopak si osvojili smýšlení Ježíše Krista, který je přece normou osobního i komunitního života křesťanů. Máme-li jej následovat, pak v první řadě v tom, že neklademe na první místo sebe. To je velké pokušení každého člověka. Tímto pokušením prošel i sám Kristus Pán na poušti, kdy se mu ďábel snažil namluvit, že nepotřebuje nechat se vést Otcem, že je jako Boží Syn sám dost mocný na to, aby proměnil kameny v chleby (srov. Mt 4,3). Ježíš se nenechá vylákat z bytostného a důvěrného společenství s Otcem. My se ovšem častokrát spolehneme více na sebe a na své schopnosti, takže z podřízení Bohu vycouváme; a pak za ním (v lepším případě) kajícně přispěcháme, když už jsme v koncích, kdy si sami už neumíme nic proměnit a zařídit – tehdy se v této kající pokoře začínáme podobat Kristu, který se zcela nechal vést Otcem při svém díle spásy.

A přitom se Ježíš mohl právoplatně projevovat jako Bůh. Nicméně, jak přesně praví náš hymnus, svou rovnost s Bohem nepokládal za zdroj svého zisku – neuzurpoval si pro sebe svou moc a slávu, jak to učinil ďábel na počátku, když se zhlédl ve své vlastní velikosti a ve svých schopnostech. My Božího Nepřítele v této věci často následujeme, už od dob ráje, v němž se uskutečnila ona zásadní tragédie lidských dějin, protože první člověk chtěl mít svůj vlastní zisk z toho, že bude roven Bohu (srov. Gen 3,4), jak se mu snažil Pokušitel namluvit. Ježíš takto nesmýšlí ani nejedná, a tak napravuje odvěké vzpurné lidské jednání.

A můžeme toto poselství dále rozvinout: totiž že Ježíš koná přesně to, co Bůh sám v sobě, v Nejsvětější Trojici. Je-li v hymnu zdůrazněno, že Ježíš „sám sebe se zřekl“, tedy že se zmařil, vykonal tím právě to, co ve věčné lásce činí osoby Trojice: Otec a Syn si vzájemně darují své božství, Ducha svatého, ustavičně nelpí na své slávě, ale vše odevzdávají druhému. Bůh nás tedy přišel na tento svět definitivně naučit, co znamená darující se láska, co znamená žít v opravdových vztazích, co znamená odevzdat se plně druhému.

Jestliže dále čteme, že Ježíš „vzal na sebe přirozenost služebníka“, může nám v mysli vyvstat obraz Zvěstování, při němž pokorná služebnice Páně přijímá nabídnutý úděl. Ano, Matka Boží nás na prahu Svatého týdne svým vlastním příkladem vede ke zdroji své pokory, ke Kristu samotnému, aby nás naučil to, čemu se celý život až pod kříž učila i ona: nelpět na svém, ale vytrvale kráčet Boží cestou.

Taková pokora tedy v žádném případě neoslavuje sebe sama – člověk, který si všechno nadělí sám, uspořádá sám, vytvoří sám a režíruje sám, jde spíše cestou sebezbožštění a sebeoslavení. Nám naopak sluší vyjít z postoje usebrané kajícnosti nad vlastními hříchy, abychom „dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci“ (Žid 4,16) Vždyť Ježíš je ten, který prošel cestou ponížení až ke slávě vzkříšení – a tuto slávu dostal od Boha, který jej takto „povýšil“. „Kdybych oslavoval sám sebe, moje sláva by nic neznamenala“ (Jan 8,54), zdůrazňuje Ježíše židům. A podobně na jiném místě: „Kdo mluví sám ze sebe, hledá svou vlastní slávu.“ (Jan 7,18) Ježíšovo počínání, ano i významné mlčení, které zaznamenáváme během jeho pašijí, svědčí právě o jeho hluboké pokorné odevzdanosti Otci – jen jeho oslavuje svým životem i svou smrtí (srov. Flp 1,20) Ježíš se nemohl nechat vyprovokovat pokřikováním těch, kteří procházeli kolem jeho kříže: „Zachraň sám sebe! Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ Ježíš nezachraňuje sebe a své dílo, on zachraňuje nás! A celé své dílo dává všanc, i sám sebe zcela vyčerpává pro naše duše (srov. 2 Kor 12,15). Do Otcových rukou nakonec odevzdává svého ducha (srov. Lk 22,46) a celé dílo nechává na něm. Jako dosud vždycky. Mohl poprosit, aby mu „Otec poslal ihned víc jak dvanáct pluků andělů“. On však věděl, že Boží cesta je jiná, a tak jí zůstal věrný navzdory svému zničení. Nelze než strnout v úžasu nad takovou milující pokorou Božího Syna! 

Toto odevzdání je projevem „poslušnosti až k smrti“, tedy věrnosti svému poslání od vtělení a věrnosti Otci – co bylo k tomu potřeba, Ježíš bezezbytku udělal. V Getsemanech vidíme, že tato poslušnost nebyla žádnou samozřejmostí, ale že tento soulad lidské a Boží vůle musel v sobě Boží Syn jaksepatří vybojovat: „…Ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Jak křiklavě v kontrastu s touto odevzdaností je např. Petrova horečná snaha zachránit sám sebe před ohrožením i za cenu zapření svého Mistra, ačkoli původně chtěl jistě zachraňovat právě Jeho. Vždyť se dušoval, že s ním půjde třebas i na smrt. Jak je snadné namáčet si s Mistrem v jedné míse, tedy mít účast na jeho dobrech a společenství lásky, a současně jej zrazovat ve jménu vlastních představ, vlastního strachu, vlastních ohledů. „Vy všichni se dnes v noci nade mnou pohoršíte“, předpovídá Ježíš neomylně svým nejbližším ve večeřadle. Schopnost učedníků následovat Ježíše vzroste a upevní se až velikonočními a svatodušními událostmi. Projevy tohoto ušlechtilého učednictví nacházíme už při Ježíšově pohřbu v osobě Josefa z Arimatie, zámožného člena velerady, který dává k dispozici svůj nový hrob i svou čest a pověst mezi ostatními židy. Stává se tak součástí události vpravdě světového a nadčasového rozměru, jak to symbolicky naznačují sílící davy poutníků, které se tísní na prahu této boháčovy hrobky, aby se dotkly místa, kde božský život zvítězil nad smrtí.

Tento postoj hledat nikoli svou slávu, ale Boží, se současně stává pramenem úsilí oslavovat druhé, dávat jim prostor, nechat je vyrůst a radovat se z jejich velikosti. To činí Ježíš po vzoru svého božského bytí a darování v Trojici, k tomu zve i nás. Jak je smutné, ba až směšné, jak leckdy např. rodiče nenechávají správně vyrůst své děti, protože se s nimi srovnávají, srážejí je, jsou jejich rivaly a v jistém smyslu otrokáři… Jak hrůzná je závist a pomlouvačnost, které – pohříchu často i v životě křesťanů – vyjevují lidskou nepřejícnost, zahořklost a zahleděnost jen do vlastního štěstí. Mít radost ze sdíleného a šířícího se dobra kolem sebe, z rostoucí lásky a dokonalosti svých bližních, je projevem pravého kristovského smýšlení.

Pane Ježíši, ty ses neváhal vydat pro naši spásu až do krajnosti, až k smrti na kříži. Tys nelpěl na své vlastní slávě, ale všechno jsi odevzdal do rukou Otcových. Tys nikdy neklamal své okolí falešnými přísliby záchrany, které by měly za cíl posílení vlastní popularity. Vycházíme ti spolu se zástupy křesťanů celého světa vstříc, když přicházíš znovu a znovu, abys byl Králem a Spasitelem nás všech, a klademe před Tebe celé pláště svého lidství, svých nadějí, strachů, obav, falešných jistot, nabubřelého optimismu ve vlastní síly, sebeoslavování a sebepovyšování… Ujmi se nás a vyučuj nás svou pokorou a poslušností, abychom přes protivenství tohoto světa s tebou směřovali do slávy, kterou na nás chce uskutečnit náš nebeský Otec; abychom k této božské slávě přiváděli nezištně i ty druhé, z jejichž růstu a úspěchu se budeme jako ty upřímně a láskyplně radovat.

P. Vojtěch Janšta

Homilie k předchozím nedělím naleznete ZDE.

• Předchozí
• Další